09:00 – Zamyslenia na dnes

Prinášame vám ponuku duchovných obnov, ktoré v mesiacoch september až november povedú bosí karmelitáni:

1. Duchovná obnova pre zasvätených a laikov z cyklu Biblické ženy „Kráľovná Ester„ sa uskutoční v dňoch 16.-18. septembra 2022 pod vedením p. Rudolfa Bartála, OCD.

2. Duchovná obnova pre zasvätených a laikov pod názvom: Pustovnícky víkend so sv. Teréziou od Ježiša (Avilskou) sa uskutoční v dňoch 7.-9. októbra 2022 v Bratislave pod vedením p. Andreja Valent, OCD.

3. Duchovná obnova o modlitbe pre zasvätených aj laikov pod názvom: Sv. Terézia Avilská a jej chodenie s Pánom v dňoch 4.-6. novembra 2022 pod vedením p. Miloša Viktorína, OCD.

Centrum Salvator – duchovné, konferenčné i ubytovacie centrum zriadila Kongregácia sestier Najsvätejšieho Spasiteľa na Jakubovom námestí, v starom meste v Bratislave. V areáli sa tiež nachádza kláštor sestier, sídlo provincie i charitný domov pre staršie sestry a taktiež stravovacie zariadenie s krásnou záhradou.

Informácie o podujatiach v Centre Salvator a možnosť prihlásiť sa nájdete na stránke https://www.centrumsalvator.sk/.

Celina Pčolinská,
Foto: Yoann Boyer / Unsplash

The post Centrum Salvator ponúka na jeseň duchovné obnovy appeared first on Zasvätený život.

V dňoch 17. – 22. 7. 2022 sa v Nitre, v kňazskom seminári, uskutočnil seminár Otcovo srdce, určený pre kňazov a zasvätených mužov a ženy.

Prežili sme požehnaný čas v Otcovej láske, v spoločenstve bratov a sestier.

Bol to čas byť s Ním a čas zdieľania sa s bratmi a sestrami.

Učili sme sa novému pohľadu na veci, prijímať Otcov láskyplný pohľad, ktorý dvíha a pomáha uzdravovať a meniť ľudské srdce. 

sestra Mariela Pavlíková, OSF

The post Keď sa dejú zázraky a Otcova láska uzdravuje, dvíha a dáva novú silu kráčať ďalej appeared first on Zasvätený život.

23. júl bol pre Kongregáciu Milosrdných sestier sv. Vincenta – Satmárok výnimočný z viacerých dôvodov. V tento deň pri svätej omši, ktorú celebroval Mons. Ján Kuboš, prevzala úrad nová generálna predstavená. Zároveň týmto dňom zanikajú všetky provincie a sestry v šiestich štátoch spadajú pod jedno generálne vedenie, ktoré má sídlo na Slovensku.

Pri svätej omši Mons. Ján Kuboš za prítomnosti 20 kňazov a približne 100 sestier z Kongregácie Milosrdných sestier v homílii pripomenul, že to, čo chýba dnešnej spoločnosti je hlavne dar múdrosti. Túto skutočnosť vyzdvihol vo svetle sviatku sv. Brigity Švédskej, spolupatrónky Európy, ktorej slávnosť sa v tento deň oslavuje. Sv. Brigita žiadala od Boha múdrosť, ale múdrosť kríža, aby vedela nasledovať Krista v akejkoľvek životnej situácii. Toto pri svätej omši vyprosoval aj o.biskup pre nové generálne vedenie.

Po homílii nasledoval sľub novozvolenej generálnej predstavenej.

Sestra M. Irena Alžbeta Kopanicová pochádza z  Ružomberka. Do Kongregácie Milosrdných sestier sv. Vincenta – Satmárok vstúpila v roku 1993. Doživotné sľuby zložila v roku 2002. Má vyštudovanú teológiu.  Pôsobila v Ružomberku, vo Vrícku, Turčianskych Tepliciach a Kežmarku. Posledné roky pôsobila v Ríme.

Kongregácia Milosrdných sestier sv. Vincenta – Satmárky, SMVS (Sorores Misericordiae a Sancto Vincentio – Satmariensium) bola založená 29. augusta 1842 satmárskym biskupom Jánom Hámom. Tento rok Kongregácia oslavuje 180 výročie založenia. Sestry pôsobia na Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajine, Albánsku a v Taliansku. Generalát má sídlo na Slovensku. Sestry pracujú na rôznych typoch škôl, v sociálnej oblasti i v zdravotníctve.

Hermana Matláková, SMVS
Foto: Martin Buzna

The post Generálna predstavená satmárok prevzala dnes úrad appeared first on Zasvätený život.

Dňa 1. augusta si cirkev pripomína sviatok sv. Alfonz Mária de‘ Liguori, učiteľa cirkvi, ktorý takmer celý život bojoval s úzkosťou a škrupulozitou. Práve v tento deň chceme byť blízko ľuďom, ktorým strach, pokrivené predstavy a nutkavé myšlienky výrazne znepríjemňujú fungovanie v bežnom živote i samotný vzťah s Bohom. Aj prijímanie sviatostí a modlitba sa môžu stať neznesiteľným bremenom. Pomoc však existuje.

Mimoriadny letný webinár je určený pre všetkých, ktorých sa téma náboženskej úzkosti akýmkoľvek spôsobom dotýka, vrátane tých, ktorí s podobne trpiacimi pracujú. Súčasťou otvoreného stretnutia bude priestor na zdieľanie skúseností, anonymné otázky a odpovede.

Organizačné informácie:

Prihlásiť sa možno na: https://m5.gs/ajNDUk

Účastníkom bude následne poslaný link na prihlásenie.

Vstup na webinár je voľný. V prípade záujmu o podporu DC Lukov Dvor môžete poslať dobrovoľný príspevok na účet Duchovného centra:

SK83 0900 0000 0051 2414 6020.

Program nie je vhodný pre pacientov v akútnom štádiu psychického ochorenia.

Mgr. Jana Vindišová

The post Keď (duchovný) život bolí: ako žiť s náboženskou úzkosťou (online) appeared first on Zasvätený život.

Rehoľné sestry z Kongregácie misionárok lásky museli odísť z Nikaraguy. Tamojšia vláda totiž vydala dekrét, následne schválený parlamentom, ktorým zrušila právnu subjektivitu 101 mimovládnych organizácií, vrátane združenia Misionárok lásky.

Podľa ministerstva vnútra rehoľníčky nesplnili niektoré zákonné povinnosti a porušili predpisy proti praniu špinavých peňazí, financovaniu terorizmu a financovaniu šírenia zbraní hromadného ničenia. V správe sa tiež uvádza, že Misionárky lásky nemajú akreditáciu ministerstva rodiny na vykonávanie svojich aktivít a že nemajú povolenie ministerstva školstva na vykonávanie svojej činnosti v oblasti vzdelávania.

Exekutíva okrem toho tvrdí, že sestry nenahlásili finančné udania ani nezverejnili svoje aktivity v meste Granada a že ich príjmy z darov sa nezhodujú s predloženou dokumentáciou. Okrem toho je správna rada ich združenia zložená výlučne z občanov iných národností, zatiaľ čo nový zákon 1115, ktorý upravuje mimovládne organizácie, stanovuje, že len 25% môže pochádzať zo zahraničia.

Sestry Matky Terezy, pôsobiace v Nikarague v rôznych zariadeniach pre núdzne deti, mladých ľudí a starších ľudí, tak museli opustiť krajinu. S vyhostením rehoľníčok vyjadril na sociálnej sieti Twitter nespokojnosť pomocný biskup Managuy Mons. Silvio José Baez: „Veľmi ma zarmucuje, že diktatúra prinútila Misionárky lásky Matky Terezy z Kalkaty opustiť krajinu. Nič neospravedlňuje oberanie chudobných o charitatívnu starostlivosť. Oni sú svedectvom láskyplnej služby, ktorú sestry preukazujú.“

Svoju solidaritu so sestrami vyjadrila na Twitteri aj Latinskoamerická konfederácia reholí, ktorá uviedla, že „táto nepochopiteľná situácia“ spája a posilňuje, aby „naďalej dávali hlas tým najchudobnejším, ktorí dnes trpia dôsledkami tohto rozhodnutia nikaragujskej vlády“.

Pripomeňme, že z krajiny bol v marci vyhostený apoštolský nuncius Mons. Waldemar Stanislaw Sommertag, ktorý v Manague pôsobil od roku 2018.

Spomenutých 101 organizácií, ktoré boli v týchto dňoch nútené v krajine ukončiť svoju činnosť, sa pripojilo k už viac než 750 organizáciám, ktorým vláda v posledných rokoch odoprela právnu subjektivitu. V máji bol na rade Inštitút Jána XXIII., ktorý je spojený s Univerzitou Strednej Ameriky (UCA) a ktorý pomáhal približne 400 000 ľuďom prostredníctvom svojich programov na podporu bývania, globálnych ekologických projektov a predovšetkým v oblasti zdravotnej starostlivosti. Začiatkom júna zas musela ukončiť svoje vysielanie TV Merced – katolícka sieť v diecéze Matagalpa.

Zdroj: Vatican News, zk
Foto: Mária Melicherčíková

The post Sestry Matky Terezy museli opustiť Nikaraguu, štát im zrušil právnu subjektivitu appeared first on Zasvätený život.

Pápež František vymenoval nových členov Dikastéria pre biskupov. Je medzi nimi osem kardinálov resp. čerstvo nominovaných kardinálov, dvaja biskupi, jeden benediktínsky opát, dve rehoľné sestry a jedna laička.

V správe (13. 07. 2022) vatikánskeho Tlačového strediska je medzi novomenovanými členmi Dikastéria pre biskupov sestra Raffaella Petriniová z Kongregácie františkánskych eucharistických sestier, pôvodom z Talianska, ktorá je vo funkcii generálnej sekretárky Governatorátu mestského štátu Vatikán. Ďalej je to saleziánka sestra Yvonne Reungoatová z Francúzska, niekdajšia generálna prestavená Kongregácie Dcér Márie Pomocnice a do tretice je to Dr. Maria Lia Zervinová, pôvodom z Argentíny, ktorá je predsedníčkou Svetovej únie ženských katolíckych organizácií.

Medzi novými členmi Dikastéria pre biskupov figurujú kardináli: Anders Arborelius OCD, biskup Štokholmu; José Advincula, arcibiskup filipínskej Manily; José Tolentino de Mendonça, archivár a knihovník Svätej rímskej cirkvi a Mario Grech, generálny sekretár Biskupskej synody.

Ďalej sú to štyria novomenovaní kardináli, ktorí si ešte len prevezmú titul:  Arthur Roche, prefekt Dikastéria pre Boží kult a disciplínu sviatostí, Lazzaro You Heung-sik, prefekt Dikastéria pre klerikov; Jean-Marc Aveline, arcibiskup Marseille a Oscar Cantoni, biskup talianskej diecézy Como.

Z radov biskupov vymenoval pápež František Mons. Dražena Kutlešu z Chorvátska, ktorý je splitsko-makarským arcibiskupom a Mons. Paula Desmonda Tigheho, sekretára niekdajšej Pápežskej rady pre kultúru. Napokon sa členom Kongregácie pre biskupov stal benediktínsky opát Donato Ogliari, ktorý je na čele Opátstva sv. Pavla za hradbami a zároveň apoštolským administrátorom Územného opátstva Montecassino.

Aktualizované: 13.7.2022, 14:20

Zdroj: Vatican News, jb
Ilustračné foto: Markéta Zelenková / Člověk a Víra

The post Svätý Otec vymenoval členov Dikastéria pre biskupov, sú medzi nimi tri ženy appeared first on Zasvätený život.

Petra Humajová sa v priebehu rokov 2020 – 2021 rozprávala s pátrom Jánom a zachytila jeho príbehy, hlboké osobné zdieľania a zreteľné Božie pôsobenie v jeho živote, ktoré sme vydali v knižnej podobe. Kniha obsahuje fotografie, ktoré nafotil Páter Ján.

Páter Ján Hríb sa stal známym medzi deťmi a ich rodičmi počas pandémie, keď pravidelne vysielal nedeľné detské sv. omše a prinášal nádej do tohto obdobia. Petra Humajová sa v priebehu rokov 2020 – 2021 rozprávala s pátrom Jánom a zachytila jeho príbehy, hlboké osobné zdieľania a zreteľné Božie pôsobenie v jeho živote, ktoré sme vydali v knižnej podobe.

„Keď je život človeka husto popretkávaný Božím pôsobením a milosťou, môže sa stať svedectvom jasne odkazujúcim na veľkosť, krásu a dobrotu samotného Autora. Verím, že ten, kto si túto knihu prečíta, to jasne pocíti. A možno si aj sám začne viac uvedomovať, ako mocne koná v jeho živote náš dobrý Boh. Prajem to zažiť každému jednému z vás, každému čitateľovi nášho rozhovoru.“
P. Ján Hríb, SchP

„Keď sa mi do rúk dostala táto kniha, postupne, ako som ju čítala, som dospela k presvedčeniu, že pre mnohých bude obohatením, povzbudením a aj duchovným prínosom. Páter Ján dal do nej naozaj všetko. Je krásnym odkrytím jeho duše. Názov knihy sa dokonale stotožňuje s jeho osobou. On je tým pierkom na hladine Božej dobroty a prozreteľnosti. Celý život sa necháva unášať prúdom Božej milosti v ľahkosti a odovzdanosti, do ktorej dozrel cez rôzne skúšky. Kniha – paradoxne – vôbec nie je o ňom. Poukazuje na Toho, Ktorému dovolil, aby ho niesol.“
Sr. Timotea Šebeňová, FDC

„Pátra Janka poznám už roky a roky tiež počúvam rôzne príhody z jeho života. Najskôr ma nimi sprevádzal ako kňaz v časoch môjho dospievania, neskôr aj ako kolega a priateľ, keďže sme pôsobili v tej istej škole. Nikdy som v nich nevidela len také obyčajné príbehy. Vždy z nich na mňa priam sálala prítomnosť a láska Boha, ktorá sa prejavovala v živote pátra Janka – a ktorú on dokázal nielen vnímať, ale aj slovami vyjadriť. A práve túto Božiu milosť v jeho živote som sa prostredníctvom našich rozhovorov snažila zachytiť.“
Petra Humajová

O autoroch

Petra Humajová

Vyštudovala učiteľstvo predmetov slovenský jazyk a literatúra a dejepis na Filozofickej fakulte Katolíckej univerzity v Ružomberku. Desať rokov vyučovala na Základnej škole s materskou školou Koš. Momentálne pôsobí ako učiteľka na druhom stupni Piaristickej základnej školy Františka Hanáka v Prievidzi. Už štvrťstoročie (od roku 1997) iniciuje vydávanie rodinného časopisu Maňa. Od roku 2007 je tiež redaktorkou a od roku 2011 vedúcou vydania prievidzského farského časopisu Bartolomej.

P. Ján Hríb, SchP

Je členom Rehole piaristov na Slovensku. Viac ako dve desaťročia (od roku 1998) pôsobil ako kňaz, rehoľník a učiteľ v Piaristickej spojenej škole Františka Hanáka v Prievidzi, kde sa venoval hlavne tým najmenším. Bol tiež pastoračne činný v piaristickom Kostole Najsvätejšej Trojice v Prievidzi, v ktorom počas pandémie slúžil streamované sv. omše pre deti. Zároveň pre ne naspieval aj dva CD-albumy s detskými pesničkami. Od leta 2022 pôsobí ako formátor budúcich piaristov v Kolégiu piaristov v Nitre.

Knihu, alebo CD a spevníky si môžete objednať TU.

The post Kniha o živote pátra Jána Hríba, SchP: Ako pierko na hladine appeared first on Zasvätený život.

Pápež František opäť posilní postavenie žien v Rímskej kúrii. V rozhovore, ktorý 2. júla poskytol pre agentúru Reuters prezradil, že do Dikastéria pre biskupov, ktoré pomáha pri výbere duchovných pastierov diecéz, vymenuje dve ženy.

Bude to po prvýkrát, čo sa budú ženy podieľať v spomínanom dikastériu (doteraz nazývanom Kongregácia pre biskupov) na procese voľby nových biskupov. I toto rozhodnutie uvádza pápež František v rozhovore s Philom Pullellom. Korešpondent agentúry Reuters pápežovi položil otázku o novej apoštolskej konštitúcii Praedicate Evangelium, ktorá v rámci reformy Rímskej kúrie umožňuje zveriť zodpovedné úlohy aj laikom, mužom i ženám.

„Som otvorený pre to, aby sa dala príležitosť. Momentálne je na Governatoráte žena na poste zástupkyne riaditeľa… Teraz na Dikastériu pre biskupov pôjdu do komisie pre voľbu biskupov dve ženy, čo bude po prvý raz. Takýmto spôsobom sa to trochu otvorí“, uviedol Svätý Otec. Dodal, že  do budúcnosti vidí možnosť vymenovania laikov aj na čelo Dikastéria pre laikov, rodinu a život či Dikastéria pre kultúru a vzdelávanie, prípadne na čelo Vatikánskej bibliotéky.

Pripomeňme, že pápež František už minulý rok vymenoval na Governatorát do pozície číslo dva sestru Raffaellu Petriniovú z kongregácie františkánskych eucharistických sestier, pôvodom z Talianska, a za podsekretárku Biskupskej synody vymenoval sestru Nathalie Becquartovú, členku Xaveriánskych misijných sestier z Francúzska.

Podobne na druhý funkčný post Dikastéria pre integrálny ľudský rozvoj vymenoval taliansku saleziánku sestru Alessandru Smerilliovú FMA. V rámci Dikastéria pre komunikáciu je už niekoľko rokov úsekovou riaditeľkou pre pastoračno-teologickú oblasť Nataša Govekarová zo Slovinska, členka ignaciánskej komunity zasvätených laičiek.

Medzi laičkami, ktoré zastávajú vysoké pozície vo Vatikáne, sú Barbara Jatta, riaditeľka Vatikánskych múzeí, a Cristiane Murrayová, zástupkyňa riaditeľa vatikánskeho Tlačového strediska.

V tejto súvislosti možno spomenúť, že pred pár týždňami aj prefekt Dikastéria pre laikov, rodinu a život kardinál Kevin Joseph Farrell v rozhovore pre médiá zažartoval, že po promulgácii novej konštitúcie o Rímskej kúrii bude možno posledným klerikom, ktorý vedie toto dikastérium.

Zdroj: Vatican News, mh, jb
Ilustračné foto: Markéta Zelenková / Člověk a Víra

The post Svätý Otec sa chystá vymenovať dve ženy do Dikastéria pre biskupov appeared first on Zasvätený život.

Článok je prevzatý z Magazínu Signaly.cz s dovolením šéfredaktorky a autorky tohto príspevku.

Z dálky je to prostě boromejka. Zblízka zaujme energií, která jí srší z černých očí, a krásným úsměvem. Když promluví, je vám jasné, že tahle holka se do kláštera nešla schovat před světem. Se životem ve světě by si poradila levou zadní, ale šla za někým, koho má raději než všechno, co jí svět může nabídnout. Dneska pomáhá ženám, které život tak úplně nezvládly, a lidem nemocným. A dělá to s tím krásným úsměvem.

Kde jsi vyrůstala, kam jsi chodila do školy? 

Vyrůstala jsem na jedné vesnici poblíž Jihlavy, do školy jsem chodila do vedlejší vesnice. Byla jsem takový samotář, protože jsme bydleli na okraji vesnice a neměla jsem velký kontakt s ostatními dětmi. V té době mi to ani moc nevadilo, hodně jsem přemýšlela nad světem, nad tím, jak svět vznikl, jak je to možné, že nic nebylo a najednou něco bylo, to mě zaměstnávalo docela dlouhou dobu. Snažila jsem si to představit a nešlo mi to stále do hlavy  

Jaké jsi měla koníčky, jak sis představovala na základce a na střední svůj život?

Hrávala jsem si se zvířátky, pradědečkovi jsem pomáhala se dřevem, bavilo mně doma pomáhat s vařením, babička mě učila háčkovat, plést a vyšívat – to mě také bavilo.

Později jsem hodně sportovala, cvičila jsem aerobic, chodila jsem na karate. Tréninky karate byly úžasné, na to moc ráda vzpomínám, a kdyby byl čas, tak bych chodila i nadále. Vůbec to nebylo o agresi, ale o disciplíně, stabilitě a soustředění, cvičili jsme postřeh, pády a člověk se tam dobře odreagoval. Nyní občas chodím běhat, jezdím na kole.

Když jsem chodila na první stupeň základní školy, tak jsem chtěla být učitelkou. Po základce jsem pořádně nevěděla, kam jít. Moje spolužačka šla na obchodku, tak jsem šla taky. V té době jsem hodně sportovala a snila jsem o tom, že budu mít své vlastní sportovní centrum. Ale vždycky jsem počítala s tím, že se vdám a budu mít děti. 

Co sis jako malá myslela o křesťanech?

Nad křesťany jsem nijak nepřemýšlela, ani jsem se dlouho s nikým nesetkala, kdo by mluvil o své víře a o Bohu. Hlavně jsem po tom ani nepátrala a dalo by se říct, že mě to nezajímalo. Když mi bylo kolem osmnácti let, tak mě jedna holka o pár let starší než já zvala do kostela. Nějak elegantně jsem se vymluvila, že snad jindy, a když jsem přišla za svými přáteli, tak jsem jim to vyprávěla jako vtipnou událost. A smála jsem se tomu, že ta holka nic jiného nedělá, jen běhá do kostela. Jeden čas mě oslovoval buddhismus; to, že vše dobré i zlé se člověku vrací, v to jsem věřila.

Po obchodní škole jsi začala pracovat?

Ano, začala jsem pracovat, chtěla jsem se osamostatnit a potkala jsem jednoho kamaráda, který pracoval v kavárně; ptal se mě, jestli o někom nevím, že hledají kolegu. Tak jsem to šla zkusit a jsem za tu zkušenost ráda. 

Jak se stalo, že se z tebe stala křesťanka?

Stalo se to v kavárně, kde jsem pracovala. Přišla k nám na brigádu jedna holka, která byla čerstvě pokřtěná a byla toho všeho plná, takže bez ostychu o víře a o Bohu mluvila. Mluvila o Ježíši, o kříži a já tomu vůbec nerozuměla a celé mi to přišlo takové divné. Vymlouvala jsem jí to, že je to blbost a divila jsem se, že tomu tak věří. Ale jednoho dne, když jsem šla z práce, vzpomínám si na ten okamžik, vidím ho přímo před očima: Bylo kolem třetí hodiny odpoledne, svítilo slunce, šla jsem po náměstí a najednou se mi ve zkratce promítl můj život. Viděla jsem tam mnoho okamžiků, kde jsem vnímala jakousi ochrannou ruku v mém životě, pocítila jsem velkou vděčnost. Jako malá holka jsem měla velmi živý sen o Panně Marii a na ten jsem si v ten okamžik také vzpomněla a věděla jsem, že to tenkrát nebyl jen obyčejný sen. Panna Maria byla v tom snu nádherná: když jsem jí poprvé pohlédla do tváře, tak jsem byla v úžasu a divila jsem se, jak může být někdo tak krásný; nádherně jí jakoby zářila pleť, špatně se to popisuje.  A já se vedle ní cítila velice dobře, takže když jsem se probudila, chtěla jsem znovu usnout. Já ani pořádně nevěděla, kdo to je. Moje prababička měla obraz a já vím, že mi říkali, že je to „panenka Marie“. V tom snu jsem věděla, že je to ona. Když jsem se probudila, běžela jsem k tomu obrazu a byla jsem zděšená, jak je na něm v porovnání s tím snem ošklivá. 

Řekla jsem si: „Někdo mě chránil. Dobře, nechám se na poděkování pokřtít, ale do kostela chodit nebudu.“ A takhle to dopadlo

Byl někdo z tvých příbuzných věřící? Snažil se ti někdo v tomto směru dát nějaké vzdělání?

Je těžké říct věřící nebo nevěřící. Vzpomínám si, že můj pradědeček mě párkrát, když jsem byla malá, učil modlitbu Otče náš, ale jinak se v naší rodině o Bohu nemluvilo, nikdo nechodil do kostela. Ostatní to měli tak, že věřili, že nad námi něco je, a že je to asi Bůh. Když jsem začala chodit do kostela já, tak mě odrazovali a říkali, ať nefanatizuji. 

Když jsem byla v noviciátě, i moje máma sama měla vnitřní zkušenost s Bohem, a pak další a další, a nakonec konvertovala i ona. Teď je moc hezké, když se vidíme a povídáme si spolu o naší víře a o tom, co každá z nás zrovna prožívá. Už mi neříká, ať nefanatizuji.

Když člověk prožije takovou radikální změnu úhlu pohledu, stydí se za své předchozí názory, nebo prožívá především radost z toho, že už vidí věci jinak?

Ne, nestyděla jsem se, nikdy jsem zlo nechtěla, ale pohled na svět byl prostě jiný, ne zlý. Spíš po konverzi jsem měla dost radikální názory, byla jsem takový velký farizej. Například jsem našla několik bludů v jednom kázání a byla jsem schopná toho kněze za to v srdci odsuzovat, nebo, když jsem viděla, že se někdo v pátek nepostí, byl to pro mě neomluvitelný hřích a v srdci jsem tyto lidi odsuzovala.Za to by se dalo stydět, ale beru to, že je to proces růstu, zrání ve víře. Když se nyní setkám s někým, kdo má podobné názory, kdy sebemenší porušení čehokoliv nebo nepřesné vyjádření o učení Církve ho hned pohoršuje a je pobouřený, tak nic neříkám; vím, že to nemá smysl a v duchu se usmívám a vzpomínám na sebe. 

Nemyslela jsem, že bys chtěla zlo, ale třeba to, že jsi nechápala, že někdo rád chodí do kostela. Co bylo dál? Kudy vedla cesta z kavárny do kláštera?

Vzpomínám si, jak mi na první katechezi kněz řekl, že Ježíš je Bůh, že za nás zemřel na kříži a tím nás spasil. V té chvíli jsem si v duchu zoufale říkala: „Tak tomuhle já nikdy neuvěřím.“ Ale pak se to obrátilo, další setkání už byla jiná. Já měla spoustu otázek a Bůh potvrzoval to, co se v katechezích říkalo. Silně jsem vnímala Boží lásku a jeho působení na každém kroku. Viděla jsem Boha úplně ve všem a nemusela jsem se o to snažit. Najednou jsem nemyslela na nic jiného než na Něho, protože On byl všude, tak to ani jinak nešlo. Už jsem chtěla žít jen pro Něj. 

Jednou jsem šla do kostela a jeden známý taxikář na mě z okna volal: „Kam jdeš?“ Trochu jsem polkla, ale vzpomněla jsem si na větu z Písma: „Kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu já před svým nebeským Otcem.“ Tak jsem se vzchopila a řekla: „Do kostela.“ Trochu vyvalil oči a nevěřícně zakýval hlavou. Když jsem šla domů, spěchala jsem, sedla jsem k němu do taxíku. On mi po cestě začal říkat, že do kostela by nikdy nešel. Řekla jsem mu na to, že je to jeho problém. V tom zvedl prst a ukazoval na nebe a říkal: „Tomu hajzlovi já nic nevěřím.“ V tu chvíli, jak to dořekl, padlo lejno od ptáka přímo na to místo, kde měl prst. Hned mi proběhla hlavou věta: „Není ptáčka, o kterém bych nevěděl.“ Když to uviděl, vykřikl: „Co to je?“ A já na to: „To máš za to.“ A pak už mlčel. Já jsem cítila, že nejsem sama.

Co jsi ve svém životě po konverzi prakticky změnila?

Kamarádka mi vyčítala, že už s ní nikam nechci chodit. Dřív jsme si šly občas večer sednout na víno, nebo jsme šly na diskotéku. O to jsem od mé konverze ztratila zcela zájem, ale slíbila jsem jí, že s ní zase někdy někam půjdu. Domluvily jsme se a šly na diskotéku. Tam jsem měla zážitek s Bohem, který mě utvrdil v tom, že chci žít s Ním a tento způsob života chci opustit. Tančily jsme, kolem byla spousta lidí a mně se najednou jakoby zastavil čas. Viděla jsem zpomalené záběry všech lidí, jak se všichni předvádějí, jsou vyzývavě oblečení a já jsem mezi nimi. Vnitřně jsem uviděla smutný Ježíšův pohled a jakoby mi říkal: „Nechala jsi mě samotného.“ Pocítila jsem velkou lítost a touhu, že ne, toto nechci, já chci být s Ním. V tu chvíli jsem se sebrala a řekla kamarádce, že jedu domů. V té době jsem také kouřila a byl pro mě problém s tím přestat, i když jsem chtěla a usilovala o to. Tato zkušenost, bolest v srdci nad smutkem Ježíše, mi pomohla i s tím hned přestat.

Práce v kavárně pro mě ztratila smysl, začala jsem dělat osobní asistenci jedné handicapované dívce, starala jsem se o jednu starší nemocnou paní, která neměla nikoho blízkého a navštěvovala jsem další starší farníky. Jednou týdně jsem chodila do nemocnice na duchovní péči. Skutečná víra pro mě byla ve spojení se službou ostatním.

Také jsem začala ztrácet společnou řeč s některými přáteli, jak jsem už trochu zmínila. Nechápali, co se to se mnou děje, někteří to vnímali negativně a jiní se naopak zajímali a využili příležitosti a ptali se mě na různé věci týkající se víry, Boha, Církve.

Jednou v neděli jsem šla do kostela a potkala jsem jednoho z majitelů kavárny (byli dva). Ptal se, kam jdu. Říkám: „Do kostela.“ Šel se mnou. Když byla nedělní sbírka, otevřel kasírku (pracovní peněženka) a dal tam nějaké peníze. Když jsme šli z kostela, říkal: „To se bude kolega divit, kde jsou peníze, ale řeknu mu, Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal,“ a usmíval se.  Později začal chodit na rozhovory za knězem, který mě připravoval na křest, a občas na nedělní mši svatou. Přijel i na mé věčné sliby.

Dokud jsem byla v kavárně, často jsem s lidmi o Bohu mluvila, oni sami se ptali, chodili tam většinou stejní lidé, takže jsme často prohodili pár slov. Také jsem tam dělala sbírky na misie, lidé většinou rádi přispěli. Jeden kluk, který měl problémy s alkoholem, když viděl kasičku určenou na misie, začal nadávat, že si za to ti lidé mohou sami a přispívat na ně má někdo jiný. Asi za půl hodiny se vrátil a říkal, že chce přispět na ty misie.

A řekl ti, co ho k návratu do kavárny přimělo?

Ne, jen přišel, trochu se usmíval, položil peníze do kašičky a zase šel. Přišlo mi to osobní, tak jsem se neptala, nikdy jsme se k tomu nevraceli. Oba jsme se usmáli, a už jsme to neřešili. 

Po konverzi jsi tedy z kavárny odešla dělat osobní asistenci. Co bylo dál? Jak ses dostala do Prahy a k sestrám boromejkám?

Nejdříve jsem byla rok u sester františkánek, moc jsem nevěděla, jakým způsobem hledat tu správnou kongregaci, přišlo mi to všechno podobné. A protože byly v mém městě sestry františkánky, tak jsem šla k nim. Ale hned po prvním měsíci u nich jsem cítila, že to není ono. Pořádně jsem nevěděla proč, byla jsem z toho trochu zmatená. Věděla jsem, že chci být v klášteře, ale také jsem cítila, že tohle není ono. 

Byla jsem se podívat ve dvou dalších kongregacích, ale jen jsem tam přijela, už se mi chtělo odjet pryč. Nebylo tam něco, co by mi vadilo, ale chtěla jsem rychle pryč. Pak jsem na webových stránkách narazila na boromejky a dočetla jsem se, že sestry skládají kromě tří obvyklých slibů ještě čtvrtý slib – slib milosrdenství. Sestry slibují, že budou žít z božího milosrdenství a prokazovat ho, slibují, že budou sloužit chudým, nemocným a všem potřebným, to mi rezonovalo. Jela jsem se k sestrám podívat, strávila jsem u nich víkend a najednou se mi odjíždět nechtělo. Kněz, který mě doprovázel, mi doporučoval chvíli počkat, než se rozhodnu, abych neudělala ukvapené rozhodnutí. Řekla jsem mu, že ano, nějakou dobu počkám. Ale nešlo to, druhý den jsem volala sestrám, že bych chtěla vstoupit. Když na to teď vzpomínám, tak se směju, takhle se asi běžně nerozlišuje, byla jsem zbrklý konvertita. Ale Bůh i s tímhle počítá. U boromejek jsem již třináct let a s občasnými výkyvy bych řekla, že jsem na správném místě. Ty výkyvy přijdou vždy, když se nějak od Pána vzdálím, jakmile jdu zpět, tak se všechno zase narovná.

V dětství jsi plánovala manžela a děti – proč jsi se rozhodla to změnit? A zalituješ někdy, třeba když vidíš kamarádku s dětmi nebo by ses potřebovala někomu vybrečet na rameni?

Já jsem se jinak nerozhodla, ale ono to jinak nešlo, to volání bylo silnější, bylo to v srdci, ne v hlavě. 

Samozřejmě, že někdy přicházejí chvilky, kdy toužím po blízkosti a někdy mi proběhne hlavou, jestli jsem udělala dobře. V tu chvíli se vracím zpět k prvotnímu volání. V osobní modlitbě pohovořím s Hospodinem a zase přijde světlo a radost ze zasvěcení.

Těchto chvil se nijak neděsím. Pomohl mi jednou jeden kněz, kdy jsem se mu zpovídala z toho, že se mi líbil nějaký muž, a že jsem si přála jej znovu potkat. On mi na to řekl, ať jsem ráda, že jsem normální. Tohle mi pomohlo. Vždycky, když přijde taková chvilka, tak si řeknu, že je to normální a ono to zase odejde; pomáhá mi nedramatizovat to. Také to někdy řeknu svým spolusestrám, zasmějeme se a je to. 

Být vděčný, že je člověk normální, to je dobrá rada. Myslíš si, že jsou lidé „předurčeni“ k jedné konkrétní cestě, nebo ji spolu s Hospodinem tvoří? Jde říct, že člověk udělal v rozhodnutí chybu, nebo je to věcí každodenní práce? 

Bůh dává svobodnou vůli se rozhodnout. Člověk má v srdci různé touhy, přání, má různá obdarování, vlastnosti, temperament a teď se musí dívat, jaký způsob života mu bude více pomáhat na cestě za Bohem. Důležité je chtít jít za Bohem a všechno ostatní mi k tomu má pomáhat. Bůh chce, abychom věci zkoumali a dobrého se drželi. Vyžaduje to bdělost a o tom je duchovní život, to je na tom krásné, žádná mrtvá litera, ale rozlišování. Naslouchání Duchu, Jeho jemnému hlasu. Jsou nějaké doporučení a zkušenosti, jak správně rozpoznat hlas Boží od jiných hlasů. V tom nám může pomoci sv. Ignác a jeho doporučení. V hledání cesty nám také může pomoci duchovní doprovázení a duchovní cvičení, kde můžeme lépe naslouchat Bohu.

Nemyslím, že by Bůh určil jednu cestu pro nás a pak se díval, jestli ji najdeme nebo ne. Mně osobně připadá velmi krásné to, že nám dává prostor pro rozlišování a komunikuje v tom s námi. Chce, abychom byli šťastní, a šťastní budeme jen tehdy, když On bude naším cílem. Nejprve musíme zjistit tohle. Je to, jak říkáš, každodenní práce.

Děláme i špatná rozhodnutí, ale to většinou v té chvíli nějak tušíme. Zase záleží vzhledem k jakému cíli se rozhodujeme, jestli to je Bůh nebo něco jiného. Ale i na tom můžeme vyrůst, poučit se. „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě ve větší míře rozhojnila Boží milost“ (Řím 5,20). Nic není ztraceno, Bůh nám pomáhá, nejsme v tom sami a použije i naši chybu k našemu růstu, pokud mu to dovolíme, to znamená, pokud Ho do toho pustíme.

Když je někdo nerozhodný a neví, jestli se má raději snažit o sňatek nebo o vstup do řeholního společenství – co bys mu poradila? Co vše si lze nezávazně zkusit a kdy už by si měl být člověk jistý? Co lze říct někomu, kdo se žere představou „ale co když jednou zjistím, že“?

Doporučila bych mu mít otevřené srdce pro obě možnosti, modlit se a naslouchat a pak nějak vykročit. Vřele doporučuji ignaciánské individuální exercicie, které jsou vhodné pro rozlišování povolání a velmi pomáhá mít duchovní doprovázení; je dobré nebýt na to sám.

Pokud někdo zvažuje zasvěcený život a rád by poznal určité společenství, tak to má udělat. Někoho kontaktuje, vysloví, co se v něm odehrává, že by společenství rád poznal, a pak je na tom společenství, co dotyčnému nabídne. U nás je možné přihlásit se na Modlitbu a službu – jde o několikadenní pobyt v klášteře spolu se sestrami. Dotyčná má možnost spolu se sestrami pracovat, modlit se, poznávat život ve společenství. Nebo může přímo požádat o možnost být pravidelně v kontaktu se sestrami a občas přijet na pár dní. V takovém případě většinou generální představená určí nějakou kontaktní sestru a dívka za ní například jednou za měsíc dojíždí do komunity, poznává tak i ostatní sestry, účastní se s nimi společného program, může se na cokoliv zeptat. Pokud se rozhodne, že by chtěla vstoupit, tak je stále dlouhý čas pro rozlišování. Než sestra složí věčně sliby, je to minimálně šest let, ale spíše více, takže času je dost. Někdo třeba po roce zjistí, že to není pro něho, a není to žádné selhání, je to v pořádku. Po věčných slibech by tato otázka už měla být vyřešena.

Dám příklad: Byla u nás dívka tři roky ve formaci. V noviciátě začala pociťovat, že jí Bůh volá ke kontemplativnímu způsobu života. Chtěla zkusit život v trapistickém klášteře. S naší generální představenou se dohodly, že bude nejlepší, když přeruší noviciát a půjde na nějakou dobu k trapistkám dál rozlišovat. Doba rozlišování byla na ní. Po roce rozlišování se rozhodla v trapistickém klášteře zůstat. A tohle je úplně v pořádku, tady jde o Boha a mé povolání, ne o nábor do kongregace. Kongregace není Bůh, ale pouze prostředek na cestě k Bohu.

Čemu se teď aktuálně věnuješ? Jaká je tvoje náplň práce?

Vystudovala jsem sociální práci. Aktuálně také dálkově studuji Aplikovanou psychoterapii. U toho učím praxi děti ze střední školy Jana Boska. Učím jet pečovat o nemocné u nás v Domově sv. Karla Boromejského v Řepích a také zde pracuji v přímé péči.

V našem areálu budov je v jedné části náš klášter, ve druhé LDN a v třetí ženská věznice. Ve své práci se setkávám s odsouzenými ženami. Některé se zapojují do práce v Domově, na zahradě, v kuchyni, jiné dojíždějí pracovat jinam. Některým je umožněno udělat si u nás sanitářský kurz, já s nimi potom jezdím do různých zařízení na exkurze, které jsou v rámci tohoto kurzu určené. Při práci i během společných exkurzí mám možnost se s nimi více setkat, popovídat si s nimi, povzbudit je.

Zažíváte i veselé situace? 

Určitě. Pobavilo mě, když mi jednou naše odsouzené ženy říkaly, že ony to tady mají jen na určitý čas, ale já to mám na doživotí.

Máš nějakou zpětnou vazbu, možnost sledovat ženy i tehdy, když už nejsou u vás, vidíš, jak na nich pobyt u vás zapůsobil?

Většinou jsou moc rády, že tu mohou být. Prostředí, které tu mají, je mnohem vlídnější než jinde. Mají zde možnost pracovat na zahradě, být mezi lidmi. Příroda sama je uzdravující, jinde se mohou procházet pouze na betonovém dvorku. Také mít kontakt s nemocnými a dělat něco užitečného jim pomáhá a těší je to. Myslím, že je to určitě nějak ovlivňuje, ale také záleží na jejich otevřenosti, přístupu. U někoho vidíte, že opravdu lituje svého činu a chce začít znovu, a u někoho vidíte, že nechce a všechny snahy a možnosti, které tu má, se míjejí účinkem. Ale tak je to v podstatě i u nás u všech. Bůh nám posílá možnosti, situace, a někdy si necháme říct, jsme otevřené, chceme vyrůst a někdy zarputile zavíráme dveře.

Jednou, když jsem šla s našimi vězeňkyněmi na exkurzi, přišly za mnou holky se smíchem, že slyšely, jak nějaké ženy říkají, že to jsou asi kandidátky do řádu. Měly z toho radost, říkaly: „To je hezký kandidátky, lepší než klientky.“ U nás jim neříkáme vězeňkyně, ale klientky.

Pro spoustu žen je to zde první kontakt s řeholními sestrami a s vírou, mají spoustu otázek a často jsou Bohu otevřené. Jedna naše sestra u nich ve věznici vede takový kurz víry, jmenuje se to Vězňova cesta. Tento kurz si odsouzené ženy moc chválí a líbí se jim.

S některými ženami jsem dál v kontaktu, sami mě kontaktují přes sociální sítě. S některými jsem se i několikrát po propuštění osobně setkala, s někým si jen telefonovala. Občas se ozvou, jsem ráda, když o sobě dají vědět. Jedna dívka mi posílá fotky své rodiny a malé dcery. To je velká radost.

Neoznačené fotografie pocházejí z archivu sestry Judith.

Alena Theodora Dvořáková / Magazín Signaly.cz

The post Sr. Judith Tulejová SCB: Vězenkyně to mají na pár let, já tu jsem na doživotí appeared first on Zasvätený život.

V kláštore Kongregácie školských sestier sv. Františka v Okoličnom Konfederácia politických väzňov Slovenska a Ústav pamäti národa ocenili staršie sestry, ktoré tam žijú na odpočinku. Hlavným celebrantom svätej omše bol kňaz – františkán P. Tadeáš Mikuláš Král OFM, koncelebroval miestny kaplán Štefan Štellmach a počas nej bola v kaplnke vystavená nástenka s fotografiami a spomienkami sestier na internáciu.

Po svätej omši zástupca KPVS Peter Sandtner odovzdal sestrám Medailu za utrpenie, spôsobené komunistickým režimom a zástupca ÚPN Lukáš Obšitník im odovzdal dekréty veteránov protikomunistického odboja a pamätné medaily ÚPN. Za sestry sa poďakovala sr. Petra Mendrošová. V jedálni novicka Rachel predniesla dobovú báseň, odzneli spomienky sr. Petry Mendrošovej a miestna predstavená každej z internovaných sestier odovzdala kvet.

Medaily dostali sestry: sr. Viliama Mihalusová (bola aj väznená), sr. Petra Mendrošová, sr. Ludvika Kucková, sr. Mariola Dúbravcová, sr. Etela Ocilková, sr. Kristiána Šebestová, sr. Alojzia Fendeková a sr. Cecília Kýšková. Dekréty veteránov protikomunistického boli odovzdané aj in memoriam aj sestrám, ktoré od ich priznania zomreli. 

TK KBS informoval Peter Sandtner

The post Konfederácia politických väzňov ocenila staršie školské sestry v Okoličnom appeared first on Zasvätený život.