09:00 – Zamyslenia na dnes

(Rastislav Bruzda) Hlavnou pravdou o zmŕtvychvstaní je prekonanie smrti. Vzkriesenie dieťaťa je predohrou zjavenia tejto pravdy. Príchodom spásy sa v smrti stratila povaha definitívnosti. Dievča síce aj tak podľahlo smrti ako každý človek, ale Ježiš priniesol dôkaz svojej moci. Čo je viac ako duša človeka? Má protihodnotu? Smrť je následok hriechu. Je aj niečo horšie ako smrť. Upadnutie do hriechu. Duchovná smrť. Viac ako pri zosnutí najbližšieho by sme teda mali smútiť a plakať, ak sme v hriechu. Tento kajúci plač môže byť pozvaním pre Ježiša, aby nám dal milosť večného života.

Před lety se mi poprvé poštěstilo navštívit muzeum při Klášteře Vtělení vně ávilských hradeb, tedy kláštera, do kterého vstoupila svatá Terezie původně (srov. Ž 4, 1). Kromě jiného jsem zde narazil na kresbu Ukřižovaného Krista, jejímž autorem je svatý Jan od Kříže. Jde o nepatrné dílko, zasazené do zdobeného relikviáře, který se nachází v rozlehlé místnosti plné sakrálních předmětů.

Přesto bylo mé setkání s touto Janovou kresbou nezapomenutelné. Ano, musím napsat „setkání“, neboť od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, jsem zřetelně vnímal, že pohled na ni je živým kontaktem s Kristem v tajemství Vykoupení. Jakoby toužil vstoupit do života toho, kdo si jej prohlíží.

1. Základní údaje o kresbě

Kresba Ukřižovaný Kristus (jak bývá nejčastěji označována) je opravdu nepatrná – měří pouhých 57 × 47 mm – a je jen zlehka načrtnuta černým inkoustem. Po stránce uměleckého vyjádření je ale zcela výjimečná. Salvador Ros ji popisuje takto: „Jedná se skutečně o jedinečnou a geniální kresbu, která zobrazuje Krista, umírajícího na kříži, ve chvíli, kdy odevzdává svého ducha. Zde má svůj původ zjevná patetičnost, onen zarážející dojem z vykloubených údů, z rukou natržených ranami hřebů a váhou nehybného těla, které visí vpřed, jako by se chtělo nachýlit. Hlava svěšená na hruď, což působí, že tvář je sotva viditelná. Bederní rouška je silně stažená, a nohy jsou zkroucené pod váhou těla, které již nemohou udržet. A to vše viděno ze strany, z nadhledu, ze šikmé kónické perspektivy, z bodu pohledu, který je situován v pravém horním rohu. Pávě to je na kresbě bezesporu nejnápadnější a nejoriginálnější, neboť tato šikmá perspektiva, tento bod pohledu nutí autora překročit pravidla estetiky a darovat z nadhledu představenému obrazu nové proporce (od chodidla až po dlaň levé ruky naměříme pouhých 20mm, zatímco u pravé je to 60 mm), takže výsledkem je jedinečný, opravdu neobvyklý výjev.“

Velmi zajímavé je rovněž zjištění, k němuž došlo při restaurování dílka v roce 1968: kresba není realizována na jediném kusu papíru, nýbrž na dvou – na horní, větší části je nakreslen kříž a tělo Ukřižovaného až po bederní roušku, na dolní pak nohy a dolní část kříže. Osobně považuji za plauzibilní, že jde o zásah samotného světce: z původní kresby mohl prostě odtrhnout její dolní část (jejíž původní provedení ho neuspokojovalo?) a nahradit ji jinou. O tom ovšem lze, samozřejmě, pouze spekulovat.

Rovněž okolnosti vzniku kresby jsou nejasné. K dispozici máme několik svědectví, ale, bohužel, velmi vágních. Otec Jan od sv. Josefa, karmelitán původní observance, dosvědčil, že světec daroval kresbu jeho penitentce, sestře Anně Marii od Ježíše, která mu ji načas svěřila, ale následně si ji vyžádala zpět. Otec Alfons od Matky Boží, světcův důvěrník, se ve svém životopise Jana od Kříže pokouší rekonstruovat, jak vznikla. Z jeho líčení je však zřejmé, že o tom nemá přesné údaje. Hypotetický charakter má rovněž svědectví dalšího světcova životopisce, otce Jeronýma od sv. Josefa, který píše: „Aby jej [= ukřižovaného Krista] takto viděl, je snadné se domýšlet a věřit, že Boží služebník se nacházel v nějakém okně nebo na tribuně, jež v konventních kostelích často bývají po bocích hlavního oltáře, a tam se předpokládá, že se mu zjevil, obrácen přímo k lidu. Ovšem proč takto a ne obrácen k samotnému ctihodnému otci? Dá se věřit, že to bylo proto, aby se jeho očím znázornila z onoho nadhledu ona tak politováníhodná a vykloubená postava, než jak by se mu jevila z přímého pohledu.“[1]

Co do vzniku kresby lze tedy uvést s jistotou jen toto: Někdy v letech 1572 – 1577 (tj. v době, kdy byl svatý Jan od Kříže zpovědníkem mnišek ve Vtělení a bydlel v domku poblíž kláštera), spíše ve druhé půli tohoto období, měl Jan od Kříže nejspíše vidění ukřižovaného Krista v oné nezvyklé perspektivě a podobě, jak je zaznamenal, a vzniklou kresbu daroval sestře Anně Marii od Ježíše. Ta předala svůj klenot jiné mnišce, Marii de Pinel, která se o něm zmínila v klášterní kronice a nechala jej kolem roku 1630 zasadit do relikviáře. V roce 1969 pak byl tento původní relikviář nahrazen současným, jehož autorem je madridský zlatník José Puigdollers.

Jaký mívá člověk dojem, když se na kresbu zahledí? Už zmíněný otec Jeroným od sv. Josefa zdůraznil: „Na této kresbě jsou tři věci, hodné uvážení: tou první je pozice, v níž je představen náš Kristus Pán a kterou měl před sebou ctihodný muž, když jej viděl; tou druhou je dovednost náčrtku; tou třetí je pak zbožnost, kterou představuje a vyvolává.“ A současný autor Juan Bosco San Román kresbu působivě interpretuje, když píše: „Otec zde nazírá Syna, který je víc červ než člověk, na jehož těle není zdravého místa, který je umučen a zkrušen pro lidský hřích, nachýlen ke světu, za který zemřel.“

Moderně řečeno: na kresbě lze obdivovat a hodnotit teologickou výpověď, umělecké vyjádření a duchovní poselství. Zkusme je objevit na základě dialektické četby Janových děl a této kresby a následně formulovat poselství kresby do našeho duchovního života.

2. Janova kresba a jeho spisy

Kdo pozoruje Janovu kresbu, je zasažen jak neobvyklou perspektivou, tak prostými, až drsnými tahy kresby, jakož i samotným výrazem, polohou zobrazeného těla. Ukřižovaný Kristus svatého Jana tak vystihuje zároveň Ježíšovo utrpení, jeho lásku, s níž umírá, jak i jeho vztah k Otci, který je prvním, kdo výjev nahlíží.

Právě z těchto důvodů je těžké k této kresbě přiřadit díla dvou význačných malířů, kteří jí byli inspirováni. Oba umělci, nástěnný malíř José María Sert (1874 – 1945) a surrealista Salvador Dalí (1904 – 1989) se s kresbou světce seznámili zásluhou otce Bruna od Ježíše a Marie (Frossairta, 1892 – 1962). První došel k závěru, že se na kresbu díváme špatně, a proto ji obrátil o devadesát stupňů vlevo, takže v jeho pojetí Ježíš jakoby visí v horizontální podobě, přibit na pomyslném stropě, celým tělem obrácen směrem dolů. Je ovšem otázkou, z jakého důvodu by svatý Jan chtěl Krista zobrazit v této poloze, co by nám tím chtěl vyjádřit. Snad ještě více se od Janovy kresby ovšem vzdálil Salvador Dalí. Jeho Kristus svatého Jana od Kříže z roku 1951 má se světcovou kresbou společné jen jméno a nezvyklou perspektivu, ovšem ani ona není dodržena v intencích Jana od Kříže. Pohled na ukřižovaného Ježíše je zde veden z ptačí perspektivy, což spontánně nabízí zcela jiný výklad než u Janovy kresby. Zobrazený Kristus tu nadto působí spíše dojmem atleta, polobožského héroa s nádherně tvarovaným svalstvem. Chybí zkroucená poloha, pokrčené nohy, neschopné udržet tíhu těla, krvavá zranění… Černé pozadí je sice nesmírně efektní, ale spolu s náznakem země v dolní části obrazu Ukřižovaného světu spíše vzdaluje. Není divu, že se velký znalec světcovy nauky, Federico Ruiz, k těmto výjevům vyjadřuje skepticky: „Bez ohledu na takové autority jsem dál přesvědčen, že pozice, jak ji zamýšlel světec, je vertikální, jak se ostatně vždy mělo za to.“

Pokusme se však porozumět Janově kresbě na základě jeho vlastních děl. Věřím, že jeho vlastní myšlenky nám pomohou se k ní přiblížit lépe než cizí komentáře nebo naše vlastní dojmy.

Láskou zraněný Pastýř pod milujícím pohledem Otce

Zcela zásadní interpretace se Janově kresbě dostává na základě jedné lidové básně o čtyřech strofách, k níž mystický básník jen přidal poslední, pátou. Tím ji ovšem zcela přetváří, neboť z původní poémy o neopětované lásce malého pastýře (pastorcico) k nevděčné pastýřce se stává christologická alegorie: Ježíš, trápící se neopětovanou láskou zbloudilého lidstva, vystupuje na „strom“ kříže, na němž umírá „s hrudí láskou velmi zraněnou“. Ukřižovaný Kristus na Janově kresbě je tak Pastýř, jehož láska k hříšníkům vede k obětování vlastního života, jak čteme v poslední, autorově strofě básně: „A po delší době se vzepjal / na strom, kde roztáhl své krásné paže / a mrtev na nich zůstal viset, / hruď má láskou velmi zraněnou.“ Prvním interpretačním klíčem kresby je tedy Kristova spásná láska k lidstvu.

Ještě přinejmenším další dvě básně světce nám pomáhají jeho kresbu správně interpretovat: jsou to romance na evangelium In principio erat Verbum a poéma Že dobře já znám pramen. V té první tvoří základní perspektivu láskyplný rozhovor mezi Otcem a Synem o stvoření (srov. 3. a 4. strofa) a o vtělení (srov. 7. a 8. strofa). Obě božské osoby, spojené vzájemnou láskou (tj. osobou Ducha svatého) chtějí stvořit svět a přiblížit jej Bohu tím, že na sebe Syn přijme lidskou přirozenost. Tato romance končí narozením Páně v Betlémě (srov. 9. strofa), nic nám ovšem nebrání „protáhnout“ tuto linii až k Ježíšově smrti na kříži. V takovém případě se druhým interpretačním klíčem Janovy kresby stává Otcova láska k Synu, což do značné míry objasňuje nezvyklou perspektivu pohledu šikmo shůry, kdy je pozorovatel (či spíše Pozorovatel!) Ukřižovanému nablízku a neshlíží na něj „chladně shora“ (jako v Dalího vyobrazení), nýbrž s láskou a spoluúčastí.

V poémě Že dobře já znám pramen nacházíme doplnění této perspektivy lásky mezi Otcem a Synem o lásku Otce k lidstvu skrze Syna: Pramen (= Otec) se rozlévá v proudech (tj. v Synu a Duchu) a tvoří jimi svět, aby se nakonec v „živém chlebě“ (tj. v eucharistickém Kristu) dával všem, kdo o to stojí. I tuto perspektivu lze aplikovat na Janovu kresbu. Souhrnně se dá říci, že toto prosté vyobrazení představuje lásku mezi Otcem a Synem (a tím pádem i Duchem svatým), jež se společně nabízí hříšnému lidstvu, aby se přijetím spásné Ježíšovy smrti mohlo k této lásce přimknout a mít na ní podíl.

I v prozaických textech Mystického učitele najdeme toto nahlížení výkupného díla Ježíše Krista. V Duchovní písni se mluví o kříži jako o jabloni, na které „Syn Boží vykoupil, a tím i následně zasnoubil se sebou lidskou přirozenost, a tím následně i každou duši tak, že jí k tomu dal milost a závdavek na kříži“ (DP 23,3). I jinde představuje svatý Jan lásku a kříž jako neoddělitelně spjaté (DP 36,13; ŽP 2,28). Když tomu přičteme perspektivu slavné 22. kapitoly 2. knihy Výstupu na horu Karmel, v níž světec představuje Krista jako jediné slovo Otcovo, pak můžeme konstatovat, že pohled na Ježíšův kříž je stejný v Janově poezii i próze: Ježíš odpovídá na lásku Otce tím, že trpí a umírá, aby spasil zbloudilé lidstvo, což vede Otce k tomu, že se k němu láskyplně sklání a jeho probodenými údy a srdcem s něhou přijímá vysvobozené lidstvo. Jako by se nám tu přímo nabízel návod, jakým způsobem a v jakém duchu máme hledět na Janovu kresbu.

Z pohledu ukřižované Lásky

Perspektivu je ovšem možné také obrátit a číst Janovy spisy na základě jeho kresby. Už i proto, že kresba vznikla dříve, než byla napsána naprostá většina spisů. Při jejich čtení je proto třeba mít na zřeteli tuto Janovu hlubokou duchovní zkušenost, na jejímž základě načrtl Ježíšovo zmučené tělo z láskyplného pohledu Otce. Vždyť jde o mimořádný prožitek, který se váže k první fázi mystického života světce.

Již četba básní s přihlédnutím k Janově kresbě nám umožňuje je číst jednoznačně v christologické perspektivě. Nelze připustit tezi, že by poéma Kam ses ukryl, Milovaný? nebo básně Za jedné noci temné a Ó, živý plameni lásky byly sepsány nejprve jako výraz světské partnerské lásky, a teprve následně byly autorem „spiritualizovány“ v jeho komentářích.

Kresba Ukřižovaný Kristus je ale také důležitým interpretačním klíčem k pochopení náčrtku Hůrky dokonalosti. Mnohdy je kvůli nauce zde znázorněné a popsané v traktátu Výstup na horu Karmel (zejména v 1V 13) Mystický učitel obviňován z nekřesťanského asketismu, jenž nepočítá s Ježíšovou výkupnou obětí. Již pozorná četba programové 13. kapitoly první knihy Výstupu to však vyvrací. Jan zde jasně praví: „Předně má mít [= duše] trvalou žádost (un ordinario apetito) následovat Krista ve všech svých věcech tím, že se bude připodobňovat jeho životu, o kterém má rozjímat, aby ho uměl napodobovat a počínal si ve všem, jak by si počínal on. Za druhé, aby to mohl dobře dělat, musí se zříci každého zalíbení, které se naskytne smyslům, není-li čistě ke cti a slávě Boží; ať se toho zřekne a zůstane od toho vyprázdněný z lásky k Ježíši Kristu, který neměl ani nechtěl v tomto životě žádné jiné potěšení než konat vůli svého Otce, a to nazýval svým jídlem a pokrmem“ (1V 13,3n). Je zřejmé, že veškeré asketické úsilí se děje s ohledem na Krista a jeho plnění Otcovy vůle (srov. také 1V 13,6). Když vedle těchto textů pomyslně položíme Janovu kresbu, je nabíledni, co ho vede k tak radikálním požadavkům na ty, kdo chtějí dojít sjednocení s Bohem, jenž sestoupil na vrchol Hůrky dokonalosti, aby se tam setkal s těmi, kdo chtějí vystoupit k němu.

Oč složitěji se dá prezentovat význam kresby pro druhou část diptychu, Temnou noc, o to je tato argumentace užitečnější a potřebnější. Toto dílo Mystického učitele bylo totiž vícekrát nařčeno z christologického „manka“, jelikož je v něm málo zmínek o Ježíši Kristu, a velká většina biblických citací pochází ze Starého zákona. Temná noc ovšem tvoří diptych s Výstupem na horu Karmel, kde je z tohoto pohledu situace velmi odlišná, a obě díla je třeba číst společně. Jana od Kříže vedl k onomu střídmému odkazování na Krista zřejmě jistý záměr: umožnit čtenáři, aby se do atmosféry bolestné zkušenosti pasivní noci „pohroužil“ i on sám. Jakoby obzor sjednocení člověka s Bohem v Kristu před očišťovanou duší zcela zmizel. Ve skutečnosti však procházení temnou nocí znamená rostoucí podíl na trojjediné lásce, která se zjevuje na kříži, jak jsme o tom meditovali nad Janovou kresbou. Nadto nám autor v předmluvě předkládá perspektivu, platnou pro celý spis: duše již prošla nocí a je ve stavu dokonalosti, protože se Kristem nechala pohnout k tomu, aby prošla úzkou cestou do věčného života (srov. N, předmluva ke čtenáři). Čím ji ovšem Kristus pohnul k tomu, aby na tuto úzkou cestu vstoupila? Jistě láskou, kterou mohla zahlédnout na kříži.

Také ohledně posledních dvou velkých děl, Duchovní písně a Živého plamene lásky je třeba konstatovat, že odrážejí logiku autorovy kresby. Jan vnímá hledání Milovaného duší jako její odpověď na jeho iniciativu smrti na kříži: Zasnoubení Krista s celým lidstvem se uskutečňuje jeho výkupnou smrtí, člověk se mu otevírá přijetím křtu a duchovně, mysticky je může prožívat již v průběhu pozemského života (srov. DP 23,2.6).

Také trojiční perspektiva závěru Duchovní písně a celého Živého plamene lásky je ovšem spjata s kresbou Ukřižovaného Krista. Život v Trojici nám totiž otevírá Ježíš Kristus svou krásou (srov. DP 36), a vstupní branou je přitom kříž: „Ó, kdyby tak již bylo možné dát plně pochopit, jak nelze dospět do houští bohatství Božích, která jsou velmi rozmanitá, jinak, než tím, že se vstoupí do houští rozmanitého utrpení a duše v tom bude mít svou útěchu a touhu! A jak duše, která doopravdy touží po božské moudrosti, touží nejprve trpět, aby do ní vstoupila, do houštiny kříže. (…) Protože ke vstupu do těchto bohatství jeho moudrosti je branou, jež je úzká, kříž. A těch, kdo skrze ni touží vstoupit, je málo. Zato těch, kdo touží po rozkoších, ke kterým se skrze ni přichází, je mnoho“ (DPB 36,13). Z téhož důvodu pak upozorňuje v Živém plameni lásky: „Ó, duše, které chcete kráčet bezpečně a s útěchou ve věcech ducha! Kdybyste věděly, jak vám přísluší trpět a snášet, abyste došly k této bezpečnosti a útěše, a jak se bez toho nemůže dospět k tomu, po čem duše touží, ale že je to spíš couvání zpět, žádným způsobem byste si nehledaly útěchu, ani od Boha ani od tvorů. Spíše byste nesly kříž, a kdybyste ho měly, chtěly byste na něm pít jenom žluč a ocet! A měly byste to za velké štěstí, kdybyste viděly, jak tímto odumřením světu a sobě samým žijete pro Boha v rozkoších ducha. A kdybyste trpělivě a věrně snášely to málo vnějšího, zasloužily byste si, aby na vás Bůh upřel zrak a očistil vás a vytříbil v nitru jistými vnitřnějšími duchovními strastmi, aby vám mohl dát vnitřnější dobra“ (ŽP 2,28).

Je tedy zřejmé, že neuděláme chybu, když budeme celek Janových děl číst z pohledu ukřižované Lásky: lásky Syna k Otci a k tvorstvu, lásky Otce k Synu a k tvorům v něm, lásky, kterou je Duch svatý.

3. Poselství Janovy kresby nám

Janova kresba Ukřižovaný Kristus může a má promlouvat i do našeho duchovního života. Rád bych zde přinejmenším naznačil alespoň několik základních motivů, jimiž nám může být prospěšná.

Předně je to sám motiv ukřižovaného Krista. Občas mívají křesťané tendenci zdůrazňovat z křesťanství jen útěšné prvky, takže kříž je odrazuje. Líbí se jim Ježíšek v jesličkách, Ježíš jako kazatel a divotvůrce, Ježíš vzkříšený, ale Ježíš na kříži? A přece, bez kříže není Boží Syn kompletní! I svatý Jan to připomíná, když jednomu ze svých spolubratří píše: „Nehledej Krista bez kříže“(K 24). Nemůžeme porozumět Kristu a přijmout jeho spásu bez kříže (a to nejen v jeho, ale i v našem životě). V duchu Mystického učitele ale můžeme také dodat: „Nehledej kříž bez Krista“, tj. kříž (ve smyslu nespravedlivého utrpení) neexistuje odděleně od Krista a jeho spásné lásky k nám. Proto svatý Jan radí: „Cvičte se v ctnostech umrtvování a trpělivosti s touhou připodobnit se svým utrpením trochu tomuto našemu velkému Bohu, poníženému a ukřižovanému, poněvadž není-li tento život jeho napodobováním, není dobrý“(K 25).

Dále je tu motiv utrpení, zloby, ale i lásky. Ježíšovo tělo na Janově kresbě je krutě znetvořeno. To sice může zprvu děsit, ale odpovídá to historické realitě ukřižování a kromě toho to umocňuje naši vděčnost Pánu: Přijal tento způsob umírání a smrti z lásky k nám! Kristovy rány vypovídají nejen o velikosti lidského hříchu, nýbrž – a to především! – o velikosti Boží a Ježíšovy lásky k člověku. Svatý Jan od Kříže komentuje Ježíšovu opuštěnost slovy: „Takto vykonal větší dílo než za celý svůj život na zemi i na nebi svými zázraky a skutky, když milostí smířil a sjednotil lidstvo s Bohem. A to bylo, jak pravím, v době a ve chvíli, kdy byl Pán ve všem nejvíce zmařen“(2V 7,11). A Ježíš podstupuje toto utrpení jak z lásky k Otci, tak z lásky k nám.

A v neposlední řadě je tu motiv lásky Otce k Synu, jakož i jeho lásky k nám. Vícekrát jsem uvedl, že ona zvláštní perspektiva Ukřižovaného jako by odpovídala pohledu Boha Otce na jeho milovaného Syna ve chvíli jeho umírání. Je zřejmé, že to není Otec, který by „krvelačně“ čekal na Synovu smrt jako na podmínku jeho odpuštění hříšníkům, nýbrž Otec, který – ač jako Bůh nemůže trpět – přesto jako by umíral se svým Synem. Jako by nám i prostřednictvím Janovy kresby chtěl Otec říci: „Upři oči jen na něho, protože v něm jsem ti řekl a zjevil všechno, a v něm najdeš ještě víc, než si žádáš a přeješ. (…) Chceš-li, abych ti odpověděl nějaké útěšné slovo, pohleď na mého Syna, mně poddaného a z lásky ke mně podrobeného jiným a ztýraného, a uvidíš, kolik ti toho odpoví“(2V 22,5n). Bohužel, i věřící křesťané jsou ve svém pohledu na kříž často popleteni a představují si Boha jako krutého Vládce, který žádá smrt svého Syna, a vůči jeho utrpení je netečný. Je pochopitelné, že na takového Boha se bojí v modlitbě obracet a nazývat ho Otcem. Jen stěží se dá věřit tomu, že by nás Bůh miloval a chránil, pokud by svého „milovaného“ Syna vydal cynicky všanc utrpení a smrti. Janova kresba, podpořená texty, kterými jsme se výše zabývali, může být účinnou protilátkou na podobné deformace našeho pohledu na tajemství vykoupení.

Věřím, že by se našly ještě další motivy ke správnému vnímání a prožívání Ježíšových Pašijí, tyto však postačí, abychom se přesvědčili o tom, že onen nepatrný obrázek, jen zlehka načrtnutý Janem od Kříže v návaznosti na hlubokou mystickou zkušenost, která mu byla dána, bude velmi prospěšný všem, kdo jsou alespoň trochu duchovně otevření a umělecky citliví.

Použitá a doporučená literatura:

KOHUT Pavel Vojtěch, „Eucharistie: zjevení Otcovy lásky a brána k Trojici. Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen“, Salve 2 (2005), s. 75–99;

—, „Žít životem Boha. Uvedení do trojiční spirituality podle sv. Jana od Kříže“, Salve 3–4 (2006), s. 143–171;

—, Jan od Kříže – Jediné Slovo Otcovo“, in: K. BAUER, P. JANDEJSEK a I. NOBLE (edd.), Hledání Ježíšovy tváře. Christologická čítanka, Praha: Jabok 2008, s. 57–63;

ROS GARCÍA Salvador, „El símbolo originario de Juan de la Cruz: su dibujo de Cristo crucificado“, Revista de Espiritualidad 217 (1995), s. 573–583;

SAN ROMÁN Juan Bosco, „El Cristo dibujado en Avila por San Juan de la Cruz“, in: Federico RUIZ (ed.), Dios habla en la noche. Vida, palabra, ambiente de San Juan de la Cruz, Madrid: Editorial de Espiritualidad 1990, s. 146–149;

[1] Tuto teorii si autor nechal „potvrdit“ rytinou vlámského mistra Hermanna Panneelse ve své biografii, na níž je Jan od Kříže vyobrazen, jak hledí z okna na výjev Ukřižovaného. Existují však vůči ní dva protiargumenty: 1. Je v podstatě nemožné identifikovat takové místo v kostele Kláštera Vtělení; 2. Proč by Jan od Kříže musel mít před očima skutečný krucifix v dané perspektivě, když i otec Jeroným sám předpokládá, že kresba je plodem Janova mystického vidění?

Pavel Vojtěch Kohut, OCD

Článok bol publikovaný v časopise Zasvätený život.

The post Kresba Ukřižovaného Krista sv. Jana od Kříže appeared first on Zasvätený život.

(Rastislav Bruzda) Hlavnou myšlienkou evanjelií je oznámiť ľudstvu príchod Božieho kráľovstva. Začiatkom je zničenie moci zlého. Predovšetkým odstraňovaním všetkého, čím diabol dokáže zotročovať človeka, čím si ho vie spútať. Diabol je protivníkom Boha a jeho kráľovstva, preto sa sústreďuje na všetko, čím môže svojou mocou odtrhnúť človeka od Boha. V zničenom stáde vidíme jeho ničivú silu. Ale zároveň vidíme, že Ježiš dovolil zničenie stáda, aby ukázal obyvateľstvu ich zviazanosť a to, čo je pre nich dôležitejšie ako radostné posolstvo príchodu Božieho kráľovstva. Prijatie evanjelia ako spôsobu života vždy bude prinášať so sebou aj konfrontáciu hodnôt a odhaľovanie skutočného bohatstva. Pochopme cenu spásy a prijmime evanjelium odstrihávajúc všetky osobné zviazanosti.

P. Nikolaus Schnur, SVD, bol najstarším misionárom sveta. Zomrel pokojne, zaopatrený sviatosťami, v požehnanom veku 106 a pol roka dňa 31. augusta 2020 v nemeckom Misijnom dome St. Wendel. Do posledných chvíľ života bol mentálne aktívny.

P. Schnur pochádzal z nemeckého mesta Hasbor. Bol vďačný Bohu, že mohol byť misionárom Spoločnosti Božieho Slova. Jeho misijné pôsobenie bolo zamerané na Nemecko a nemeckých veriacich. Staral sa o nich s veľkou láskou, mal o nich starosti, keď bolo treba, slúžil im aj v noci. Staroba nebola pre neho dôvodom, aby zastavil svoje pôsobenie. S úsmevom hovorieval: „Kým ma ľudia potrebujú, som tu.“

Odpočinutie večné daj mu Pane a svetlo večné nech mu svieti, nech odpočíva v pokoji. Amen.

Zdroj: verbisti.sk

The post Zomrel najstarší verbista na svete appeared first on Zasvätený život.

(Rastislav Bruzda) Prosba o milosť zo strachu. Strach je zlý radca. Apoštoli podľahli strachu. Búrka na mori a pokúšanie v živote majú veľa spoločné. Je dobré mať strach. Nie taký, ktorý odoberá silu a paralyzuje. Mať skôr rešpekt pred búrkou pokušení, ktorý nás privádza k uvedomeniu si, že Boh má moc premôcť a potlačiť moc zla. Vo vedomí potreby Božej pomoci máme vždy v dôvere prosiť o pomoc. Ježiš nás vykúpil a dal nám pravú slobodu tým, že zlomil moc hriechu, roztrhal okovy, ktorými sme boli zviazaní. Plná sloboda je možná, len ak naozaj dôverujeme Bohu a uveríme, že nás neopúšťa ani v búrkach života.

V sobotu 29. augusta 2020 sa uskutočnil 5. ročník Angelus Púte hľadajúcich. Okolo 50 mladých ľudí z celého Slovenska počas celodenného programu navštívilo pútnické miesto Veľká Skalka. Rozjímanie nad charizmami života svätých Andreja Svorada a Benedikta, púť pútnickým chodníkom až k Bazilike na Malej Skalke a ďalší duchovný program bol zameraný na rozlišovanie Božej vôle v otázke životného povolania.

Vrcholom púte bolo slávenie svätej omše, počas ktorej celebrant  P.  Ján Macej, OFMCap prítomných povzbudil žiť svoje povolanie k svätosti už teraz, bez ohľadu na to, či už vykročili na cestu konkrétneho manželského alebo zasväteného životného stavu. Pútnikov sprevádzali a službou rozhovoru slúžili aj rehoľné sestry z Kongregácie milosrdných sestier Svätého kríža a Školské sestry sv. Františka. Pútnický dom pri Diecéznej svätyni na Skalke účastníkom poskytol prijatie a zázemie.

Púť šiesty rok organizovalo Spoločenstvo Angelus, modlitbová sieť spájajúca mladých, hľadajúcich svoje povolanie, a modlitbových patrónov, medzi ktorými sú manželia i zasvätení. Viac informácií o spoločenstve a link na prihlášku pre nových členov je možné nájsť na www.angelus.sk .

Blažena Križová

The post Hľadajúci životné povolanie putovali na Skalku pri Trenčíne appeared first on Zasvätený život.

(Rastislav Bruzda) Ešte skôr ako Ježiš prišiel na svet, už boli oči mnohých upreté na neho v očakávaní jeho príchodu. V prítomnom čase boli oči všetkých upreté na neho a zaznelo slovo: „Dnes sa splnilo to Písmo, ktoré ste počuli.“ Sú oči, ktoré hľadia na neho s láskou alebo nenávisťou, pochybovačne, alebo pokorne. Aj v budúcom čase bude toto slovo platiť. Hľaďme na Ježiša očami ako dieťa na svoju mamu, otca. Vie, že tí ho milujú, chránia, starajú sa oň. Náš pohľad, nazeranie na Ježiša nech je pohľadom, v ktorom sa bude vždy vyjadrovať naša dôvera a láska, aby sme tak raz mohli nazerať vo večnosti podľa slov Písma: ani ľudské oko nevidelo, čo Boh pripravil pre tých, ktorí ho milujú.

Spolok sv. Vojtecha vydal v spolupráci so sestrami z Kongregácie Dcér Božskej Lásky na Slovensku (ľudovo nazývané mariánky) pri príležitosti 70. výročia od Barbarskej noci knihu svedectiev.

Kniha prináša autentické, vlastnoručne napísané svedectvá sestier z Kongregácie Dcér Božskej Lásky, ktoré osobne zažili nútený odchod zo svojich kláštorov a následné vyhnanstvo v českom pohraničí. Sestry sa úprimne vyznávajú, že prežívali strach, no zároveň dôveru v Boha. Boli si vedomé toho, že majú úžasný dar rehoľného povolania, „poklad v hlinených nádobách“, ako vraví sv. Pavol. Totalitný komunistický režim mal snahu ovládnuť ľudské svedomie a rehoľné komunity ako ohniská duchovného života nezapadali do jeho plánov. Úsilie, aby do roku 2000 neboli na Slovensku nijaké rehoľné domy, nevyšlo. Aj násilné prerušenie pôsobenia reholí potvrdili, že nech je sila ľudskej moci akákoľvek, nikdy neprevýši Boha a jeho zámery.

Zmyslom historickej publikácie by malo byť aj odovzdanie určitého posolstva, a tým je svedectvo viery. Aj dnes sú kresťania povolaní, aby ohlasovali evanjelium svojim súčasníkom, a tak ich privádzali k Bohu, no dnes oveľa viac ako v minulosti ľudia sú kritickí voči učiteľom, ktorých prijímajú, keď sú svedkami. Práve v tom je povzbudením pre súčasnosť a budúcnosť svedectvo sestier, ktoré zostali verné svojmu povolaniu aj v ťažkých skúškach prenasledovania.

Knihu si môžete zakúpiť v kníhkupectvách alebo na eobchod.ssv.sk.

Ukážka z knihy

Sr. M. Evangelista Marková, FDC

„Každý človek uchováva v spomienkach to, čo sa mu najviac zapáčilo, avšak i to, čo ho hlboko ranilo…“

„45 rokov uplynulo od chvíle, keď sa ukončila naša činnosť v kláštoroch a my sme museli opustiť svoje milé kláštory…“  (spomienky zapísala v roku 1996)

V čase likvidácie bolo nás päť sestier v novozaloženej filiálke v Krušoviciach a to: Sr. M. Ladislava – predstavená, Sr. M. Klára, Sr. M. Rozália, Sr. M. Aurélia a ja.

Po likvidácii mužských reholí boli na rade ženské rehole. Atmosféra napnutia a strachu veľmi doliehala na nás a i skľučovala. Koncom júna boli sme povolané do Bratislavy, kde nám – rehoľným učiteľkám, boli dané prepúšťacie dekréty. Vyučovanie v školách sme museli zanechať. V predtuche sme priam vycítili, že je rad na nás. Strach sa väčšmi stupňoval a najmä pri donášaní strašidelných správ mňa priam šokoval.

Celé prázdniny sme uvažovali, ako len prežijeme 1. september – začiatok školského roka, keď my už nesmieme vstúpiť do školy.

Odpoveďou bol 29. august 1950, kedy ešte nič netušiac, išla som so sestrou Ladislavou prihlásiť ju na MNV k trvalému pobytu. Zápis riadne urobili a my sme spokojne kráčali do kláštora.

Veľké bolo naše prekvapenie, keď pri vstupe do domu sme uvideli zvláštnu návštevu čakajúcu na nás. Uviedli cieľ návštevy a nariadili zbaliť sa. Ja som si dovolila ironicky poznamenať: „Dnes, na taký sviatok? Výročie Slovenského národného povstania? A vy ho takto znesväcujete?“ Neodpovedali, museli vykonať nariadenú povinnosť. Dovolili nám však oprať si namočené šaty a v podvečer s bôľnym srdcom sme nasadli do pripravených osobných áut. Nábytok s batožinou odvážalo nákladné auto. Nedajú sa opísať zmiešané pocity prežívané celou cestou. Nevedeli sme, kam ideme. Strach u mňa priam kulminoval. Nesmierne som sa bála, že nás vyvezú do Ruska. Pred odchodom z Krušoviec sme nemohli s nikým hovoriť, len z tvárí ľudí sme videli ich bezradnosť, žiaľ a poľutovanie. Bola som pohrúžená do svojho vnútra – cesta plynula navonok pokojne. Povedomie, že dobrý Pán Boh to dopustil pre vyššie dobro, pomohlo mi to prijať s odovzdanosťou do jeho najsvätejšej vôle.

Kongregácia Dcér Božskej Lásky na Slovensku

V súčasnosti má Slovenská provincia osem komunít: Michalovce, Košice, Prievidza, Žiar nad Hronom, Trnava, Ivanka pri Dunaji, Bratislava, Veľké Leváre.

Apoštolát:
• starostlivosť predovšetkým o dievčatá (internát a iné formy pomoci)
• duchovné poradenstvo a sprevádzanie, osobitne pre dievčatá a ženy
• predškolská výchova – materské školy
• vyučovanie na školách a katechéza
• pastorácia rodín, mládeže a povolaní
• duchovné cvičenia a obnovy pre laikov
• pastoračné služby vo farnosti
• rôznorodá podpora sociálne slabších ľudí

Viac o sestrách nájdete na ich webovej stránke marianky.sk.

Zdroj: Spolok svätéhoo Vojtecha

-fc-

The post Svedkyne viery a vernosti (kniha) appeared first on Zasvätený život.

(Rastislav Bruzda) Máme vymedzený čas i sily. Všetkého máme toľko, koľko potrebujeme na splnenie poslania, na ktoré sme stvorení. Sme si toho vedomí? Prečo sme často v situácii ako Marta? Lebo si sami priberáme to, čo chceme iba my. A tak na nič nie je čas. Nedokážem sa zastaviť. Nazerať na Ježiša. Meditovať. Modliť sa. Nemám čas. Som nervózny a unavený. Potrebujeme iba jedno. Poznať, čo chce Boh. Preto aj nám hovorí, že sa staráme a znepokojujeme pre zbytočnosti. Môžeme byť ustarostenou Martou alebo počúvajúcou Máriou.

1. čítanie: Jer 20,7-9

Prvé čítanie dnešnej nedele je veľmi dojímavé. Ukazuje nám celú ťarchu, ale aj krásu Jeremiášovho prorockého poslania. Jeremiáš sa v ťažkých okolnostiach svojho poslania odvoláva na Božie povolanie do prorockej služby a hovorí o dvoch tendenciách vo svojom vnútri: určitú výčitku na Boha, ktorý si ho ako veľmi mladého povolal za proroka a druhou tendenciou je mocná skúsenosť Božieho slova akoby oheň blčal v srdci. Jeremiáš dal nakoniec prednosť druhej tendencii a svoje poslanie verne dokončil.

Tak je to aj so všetkými nasledovníkmi Ježiša Krista: na jednej strane musíme rátať s určitou námahou a ťarchou, ktorú predstavuje kresťanský život. Sú to neraz sebazapierania, nutnosť stať sa pokorným, často sa treba podriadiť, ustúpiť, ba aj trpieť pre Krista. Na druhej strane nám však viera prináša radosť z odpustenia, radosť z Boha, radostný pocit čistého svedomia, či satisfakcie z dobrého skutku a pod. Ani sa nedá opísať radosť z Boha pri slávení liturgie (Vianoce, Veľká noc…). Pápež Benedikt XVI. nazval liturgiu „predsieňou neba“…

2. čítanie: Rim 12,1-2

Pavlov List Rimanom obsahuje dve veľké časti: náuková (1. – 11. kapitola) a povzbudzujúca časť (12. – 16. kapitola). Tie verše, ktoré sa čítajú pri našich bohoslužbách dnes, sú v Pavlovom Liste Rimanom začiatočné verše druhej, povzbudzujúcej časti. Ide o tzv. „základné pravidlo“: Pavol žiada svojich adresátov o dve veci: 1.) ľudské telo považovať za nástroj bohoslužby, teda prinášať vlastné telo Bohu ako obetu a 2.) obnoviť si zmýšľanie a nadobudnúť tak schopnosť správneho úsudku o tom, čo je dobré, milé a dokonalé… teda vidieť hodnoty tak, ako ich vidí Boh.
Apoštol národov tak kladie na kresťanov vysoké normy, ale zároveň ich vedie k obdivuhodnej zrelosti a k zodpovednej slobode pred Bohom.

Evanjelium: Mt 16,21-27

Dnešné evanjelium je plynulým pokračovaním úryvku z predchádzajúcej nedele. Ježiš sa vtedy pýtal apoštolov, za koho ho považujú ostatní ľudia a potom sa opýtal priamo apoštolov na ich názor, na čo odpovedal Peter krásnym vyznaním, že Ježiš je Mesiáš. Ježiš mu na to prisľúbil primát v Cirkvi, ktorú vtedy ešte len plánoval ustanoviť. Keď však apoštolom hneď za tým Ježiš predpovedal svoje utrpenie a smrť, tu sa Peter ukázal už ako muž rozmýšľajúci celkom ľudsky: To sa ti nesmie stať…!

Táto udalosť nám pripomína, že človek iba vierou ako Božím darom môže v Ježišovi Kristovi spoznať a uznať Boha. Peter na jednej strane vyznal božstvo Ježiša Krista, ale na jeho poslanie už nebol schopný reagovať vo svetle viery, ale reagoval čisto ľudským spôsobom. Prestal hodnotiť Ježišovo poslanie vo svetle viery v Boha, ale ho videl iba ľudsky ako tragédiu a krach jeho snažení. Dostal preto prísne pokarhanie zo strany Ježiša. Veta Choď mi z cesty, satan! nám pripadá ako hrozná výčitka. Autori sa ju snažia vysvetliť tým, že objasňujú jednotlivé slová a poučenie formulujú približne v zmysle: postav sa za mňa, odporca… alebo podobne.

Hneď za touto ostrou poznámkou Pána Ježiša nasleduje ďalší odsek, ktorý nám pripomína nielen to, že Ježiša treba poznať vo svetle čohosi plnšieho, ako rozum, ale že Ježiša treba nasledovať vo svetle čohosi, čo presahuje ľudskú vôľu. Je to ochota a schopnosť zaprieť seba, vziať svoj kríž a ísť za Ježišom. Peter pri Cézarei Filipovej bolestne zlyhal, ale toto zlyhanie mu bolo osožné pre jeho dlhodobú perspektívu. Evanjelium tejto nedele nám môže pomôcť nielen poznať Ježiša, ale ho aj účinne nasledovať.

Mons. Anton Tyrol

Publikované v spolupráci s Katolíckym biblickým dielom na Slovensku.
Foto: Františka Čačková, OSF

The post Komentár k biblickým čítaniam – Dvadsiata druhá nedeľa v cezročnom období „A“ appeared first on Zasvätený život.