Dokumenty Katolíckej cirkvi

Doktrinální instrukce Francouzské biskupské konference

O uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii

VYDALA ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE
PRAHA 2010
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)

Úvod

Komise pro nauku víry ČBK vydává překlad doktrinální instrukce Francouzské biskupské konference (FBK), která se zabývá především tvrzeními amerického katolického řeholníka (klaretiána) P. Hampsche v knize Uzdravení rodových kořenú skrze eucharistii (La guérison de l’arbre généalogique par l’eucharistie, 1986, Goleta, Californie, USA, francouzský překlad 2002). Tato skutečnost múže u někoho vzbudit údiv, protože tato kniha v České republice nebyla vúbec publikována a ani nám není známo, že by se závěry této knihy v našich podmínkách v nějaké míře aplikovaly. Komise však přikročila k tomuto kroku, protože se tato instrukce zabývá i širším problémem, a to takzvaným uzdravováním rodových kořenú a s tím souvisejících otázek – když se to zjednoduší na tu základní – trestu za viny někoho jiného, v tomto případě za viny našich předkú. Jak mohou viny našich předkú ovlivňovat naši současnou duchovní situaci nebo situaci naší psychiky, to se ale v tomto směru ne vždy jasně rozlišuje. V našich podmínkách tuto otázku nastolila a rozvířila publikace K. McAlla Uzdravení rodových kořenú, jež v originále zní Healing of the Family Tree (London: Sheldon Press 1982, česky vyšlo v Kostelním Vydří r. 2007), ve které „autor je přesvědčen, že mnozí pacienti trpící zdánlivě příznaky psychických nemocí jsou ve skutečnosti obětí negativní duchovní zátěže svého rodu a jeho historie“ a mnozí lidé se v dúsledku toho utíkají ke svým kněžím, aby je od těchto negativních vazeb s jejich rodem pomocí nějakých speciálních modliteb, mnohdy připomínajících až exorcizmus, „rozvazovali“.1
Pod touto negativní zátěží se často myslí nějaké minulé prokletí, ale i praktikování spiritismu, magie, okultismu… Vytvořil se zde jistý prostor na předávání zátěží pocházejících z parapsychologických skutečností z generace na generaci, což do této doby nebylo jasně prozkoumáno. Jistě to odporuje tradici a učení Církve, ale je třeba dát jednoznačněji fundovanou odpověď a zdúvodnění.
Instrukce FBK dává jasnou odpověď. Pokud jsou to nějaké zděděné psychické zátěže, má se to řešit přirozenou cestou, pokud jsou to – jak se to autor snaží experimentálně ukázat – dúsledky hříchú předchozích generací duchovně zatěžující jedince, tak to by znamenalo, že člověk duchovně trpí trest za vinu svých předkú. A tato druhá možnost se v této doktrinální instrukci francouzských biskupú jednoznačně odmítá. Není to v souladu s učením a praxí katolické Církve. Nějaké parapsychologické přenosy (o kterých se zde podle našeho názoru často hovoří) se neberou v úvahu.
Na podporu jejich tvrzení múžeme dodat ještě některé další argumenty.
V souvislosti s potřebou uzdravování rodových kořenú se často předkládá citát z knihy Exodus: „Já jsem Hospodin, tvúj Búh, Búh žárlivě milující. Stíhám vinu otcú na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícúm pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20, 5)
Už ale svatý Tomáš Akvinský ve své Sumě teologické, když se ptá, Zda někdo je trestán za hřích jiného, podává tuto exegezi Ex 20, 5. Píše: „Mluvíme-li o (tělesném) trestu, který má ráz léku, tak se stává, že jeden je trestán za hřích druhého. Avšak duchovní tresty nejsou léčivé, protože dobro duše není zařízeno k jinému lepšímu dobru. Proto v dobrech duše nikdo netrpí škodu bez vlastní viny. (…) Hříchy otcú jsou trestány na synech, protože synové, v hříších rodičú vychovaní, jsou náchylnější k hříchu, jak pro zvyk, tak také pro příklad otcú, jaksi podléhajíce jejich vážnosti; jsou také hodni většího trestu, jestliže se nenapravili, vidouce tresty otcú. Proto také dodal: „do třetího i čtvrtého pokolení“, protože lidé tolik obyčejně žijí, že vidí třetí i čtvrté pokolení; a tak navzájem i synové mohou vidět hříchy rodičú k napodobování, i otcové tresty synú k bolesti.“ (Tomáš Akvinský, STh. I-II, q. 87, a. 8, Olomouc 1938, s. 704).
V Písmu nacházíme i jiné citáty, které se dají vztahovat k dané problematice. Například: „V oněch dnech už nebudou říkat: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synúm trnou zuby‘, nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.“ (Jer 31, 29–30). Tady prorok Jeremiáš zvěstuje princip osobní zodpovědnosti, který pak dál Ezechiel formuluje právnickými termíny: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synúm trnou zuby‘? Jakože jsem živ, je výrok panovníka Hospodina; toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mne patří všechny duše; jak duše otcova, jak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18, 2–4). Neštěstí v roce 587 před Kristem nutilo dívat se s větší pozorností a bolestí na problém utrpení nevinných. Stará odpověď založená na solidaritě už víc nestačí a začíná se týkat hodnoty individua před Bohem.
K přiblížení vztahu viny a trestu uvedeme následující zestručněný rozbor svatého Tomáše Aquinského v jeho díle De malo, q.1, aa. 4-5  (O zlu):
„V inteligentním a rozumovém stvoření, tedy v člověku a v andělovi, se zlo rozděluje na vinu a trest (colpa a poena). Vina pochází ze svobodné vúle; nezřízený akt vúle má přirozenost viny;  nějaký člověk je haněn a obviňován proto, že svobodně vykonal nějaký nezřízený skutek.

Dúvodem trestu je vždycky vina (vlastní).
K přirozenosti trestu patří tři věci:

• první věc, která patří k přirozenosti trestu, je ta, že má vztah s vinou; říká se, že člověk je potrestán tehdy, když dobrovolně zpúsobí zlo
• druhá věc, která patří k přirozenosti trestu, je ta, že vúle ji odmítá; vždyť vúle každého inklinuje k vlastnímu dobru, a tak nedostatek vlastního dobra odpuzuje vúli
• třetí věc, která patří k přirozenosti trestu, je ta, že zpúsobuje určité utrpení; utrpení, které nepochází z vlastní vúle, ale od něčeho vnějšího

Jak se od sebe liší trest a vina?
Třemi zpúsoby:

• trest se odlišuje od viny tím, že vina je zlem samotného skutku a trest je zlem konajícího, například člověka: ten, co konal je potrestán
• trest se odlišuje od viny tím, že vina vychází z vúle toho, kdo konal, a trest je proti vúli toho, kdo konal
• trest se odlišuje od viny tím, že vina je v aktivním konání a trest je v pasivním snášení

Co je větší zlo: vina nebo trest?
Je možné ukázat, že vina obsahuje absolutně (nesrovnatelně) větší podíl zla než trest.

Svatý Tomáš to dokazuje čtyřmi dúvody:

• vina má větší podíl na zlu než trest, protože je to vina, která uvádí do hříchu člověka, ne trest; Dionýz Areopagita říká, že „není zlem být potrestán, ale zasloužit si trest“; z toho vyplývá, že zlo viny má větší podíl na zlu než zlo trestu
• vina má větší podíl na zlu než trest, protože vina je dál od Boha než trest; vždyť Búh múže být autorem trestu, ale nikdy ne viny; a protože Búh je podstatou dobra, vina, která vzdaluje od Boha, má omnoho větší podíl na zlu než trest; vina je tedy větší zlo než trest
• vina má větší podíl na zlu než trest, protože Búh ve své nekonečné moudrosti někdy dovolí zlo trestu, aby zabránil zlu viny, a nikdy ne opačně; když lékař odřeže ruku, aby nezemřelo tělo, je jasné, že odřezání ruky je menším zlem než zničení těla; když Boží moudrost dopustí nějaký trest, aby se zabránilo vině, je to znamením, že Búh považuje vinu za větší zlo než trest; je proto zřejmé, že vina je větším zlem než trest, který byl uložen, aby se zabránilo vině
• vina má větší podíl na zlu než trest, protože zlo viny spočívá v konání, zatímco zlo trestu spočívá v trpení; samotný zlý skutek se už sám projevuje jako zlo; kdo je naopak vystaven nějakému zlu, ten neukazuje své zlo; vina tedy v sobě obsahuje větší podíl zla než trest.“

Z předchozího zjišťujeme, že není možné oddělit trest od viny: buď od viny spáchané nebo od viny možné jako ochranu před vinou budoucí, a v žádném případě nemúže člověk trpět duchovní trest za vinu někoho jiného. Rodové kořeny, ať jsou v jakémkoli stavu, ať naši předkové vykonali cokoli nedobrého, nemohou v žádném případě Bohu bránit, aby člověka, který se k němu s upřímnou vírou utíká, nevyslyšel.
Je však v každém případě dobré a vhodné podporovat, aby se lidé modlili za uzdravení živých (i za mrtvé v očistci) i za sebe sama. Dát sloužit mši svatou za živé, ale i za duše v očistci, se u nás běžně praktikuje. Za každého zemřelého – jak nás učí katechismus – se múžeme v naději modlit, konat kajícné skutky, dávat almužny, pro jeho dobro sloužit mše svaté, získávat odpustky (srov. KKC, 1032). Z hlediska katolické nauky je však nepřijatelné – jak to vyplývá i z dokumentu Francouzské biskupské konference – předpokládat nějaké duchovní zlo pocházející z minulosti už nežijících, ale nám blízkých osob, a odstranitelné nějakou modlitbou druhé osoby. Z minulosti múže pocházet nějaké zlo, i duchovní, jako je například zlý příklad a pohoršení, nevhodná výchova, špatné návyky…, to má hlubší kořeny a s tím je třeba dlouhodobě pracovat, usilovat se změnit svou mentalitu některými i asketickými cvičeními, často se modlit a přistupovat ke svátostem. Je třeba dobře si to uvědomit a nepřenášet své hříchy a hříšné náklonnosti jenom na druhé a pak očekávat osvobození opět jenom od druhých. To by popíralo naší svobodnou vúli a naši vlastní zodpovědnost za spásu! Osvobodí nás jenom Búh, jeho milost, ale ne bez naší aktivní spolupráce! Nepodléhejme iluzím rychlého a jednoduchého řešení svých někdy i velmi závažných problémú, ale s pomocí Boží milosti se usilujme dělat vše, abychom to – pokud je to vúle Boží – změnili.

Praha 20. října 2010

Komise ČBK pro nauku víry
Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský
Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický
Mons. Ladislav Hučko, biskup-apoštolský exarcha

Poznámka k doktrinální instrukci Francouzské biskupské konference
„O uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii“.

Francouzští biskupové zaznamenali ve svých diecézích šířící se praxi uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii a zaujali v této otázce stanovisko, které předkládají v doktrinální poznámce. Problematickou shledali knihu P. Hampsche Uzdravení rodových kořenú skrze eucharistii (1986, California) a v ní uvedenou praxi se rozhodli vysvětlit jednak z hlediska psychologického, jednak dogmatického. Výsledkem je, že tato praxe, jakkoli je široké veřejnosti na populární úrovni předkládána jako zaručená, vykazuje z psychologického hlediska velká rizika. Biskupové docházejí ke zjištění, že jde o praxi, která ve svém základě nevychází z katolické křesťanské tradice, a tak je i dogmaticky nejistá.
V prostředí naší místní církve se též objevil zájem o uzdravování rodových kořenú, i když se u nás do této problematiky promítá více otázek. Debata se opírá především o knihu McAlla Uzdravení rodových kořenú, jež v originále zní Healing of the Family Tree (London: Sheldon Press, 1982, česky vydáno v Kostelním Vydří r. 2007). Při podrobnějším pohledu na celou problematiku se ukazuje, že kromě potřeby zaujmout stanovisko ve věci praxe mší svatých za uzdravování rodových kořenú se nabízí ještě celá řada otázek, které nás vedou k hlubšímu chápání současné situace, v níž člověk touží po spáse, uzdravení či záchraně. A tak jsou – jak ostatně velmi často v dějinách církve – s jasně formulovanými závěry spojeny též otázky, které na své vysvětlení teprve čekají.
Praxi uzdravování rodových kořenú pojímá a studuje materiál francouzských biskupú ve vztahu k eucharistii a jeho závěry jsou platné též pro nás. Domnívám se ale, že tato praxe je v našem prostředí spojena ještě s jinou otázkou: o jaký typ poruchy či zla jde, mluvíme-li o „neuzdravených rodových kořenech“? Jak je možné s tímto zlem naložit? V následujícím textu se pokusím na tyto otázky odpovědět.

1. Rodové kořeny a mše svatá
Mše svaté spojené s kultem zemřelých, jež jsou doložené již od prvních staletí, znázorňují v tom kterém kulturním okruhu velikonoční téma exodu člověka ze světa, prostoupeného pomíjivostí, do nebeské slávy. Zvláště v době 16. století nabývá votivní mše sv. za zemřelé zásadního významu, přičemž zústává uchováno napětí mezi soudem Božím, před nějž zemřelý přichází, a radostí milosrdného Otce, jímž je zemřelý přijímán. Základní myšlenkový rámec je ovšem velikonoční završení života zemřelého v tajemství Kristova vzkříšení slaveného církví2, nikoliv situace pozústalých, i když i na ně se nezapomíná. Pozornost je tedy soustředěna na spásu zemřelého předka, na konečné vysvobození z očistce a odpuštění hříchú se všemi následky (tresty). Jeho spása múže pak přinést užitek v rámci společenství svatých i ostatním lidem.3 „Uzdravování rodových kořenú“ vychází z jiného schématu: porucha v minulosti má být objevena, identifikována a „vyléčena“ ve své příčině, aby již nerušila v dalších pokoleních. Jestliže mše svatá míří na celostní spásu člověka, „uzdravení“ se týká poruchy, jež má být vyléčena. Stýkají se tu dva řády: svátostný a příčinně terapeutický, které spolu jistě souvisí, ale není možné je zaměňovat. Po právu tedy není možné katolické chápání mše svaté použít jako terapeutický prostředek k uzdravování jednotlivých poruch identifikovaných v lidské přirozenosti.

2. O jaký typ zátěže či zla jde?
Téma „uzdravení rodových kořenú“ ale nesoustředí svoji pozornost tolik na spásu předkú, jako spíše na well-being: pohodu, blaho, prospěch, zdraví, štěstí současníkú. Vychází z danosti, že do lidského života vstupuje bolest, utrpení a zlo, jež kvalitu lidského života zásadně ohrožují. Kde hledat púvod takové poruchy a jak ji řešit, jak získat vládu nad utrpením, bolestí a zlem? Předžidovsko-křesťanské náboženské systémy vnímají zdroj bolesti i utrpení chronologicky jako zlo, jehož moc je třeba spoutat a zapudit. K tomu sloužila autorita šamana obdařeného mimořádným darem či kněze (theos aner). Vedle toho je možné např. v řeckém prostředí sledovat směr, který chtěl léčit bez ohledu na síly bohú (srov. Corpus Hippocraticum). V křesťanském chápání je přirozený běh života zasazen do jeho plné podoby, která počítá s osobním a bytostným vztahem k Bohu (hovoříme o nadpřirozeném určení lidského života). Uchovat přirozený rámec lidského života a přitom v něm objevit dynamiku nadpřirozeného života patří k jedinečným charakteristikám křesťanství. Pokud se v životě objeví nemoc, zátěž, porucha nebo jakékoliv zlo, je třeba velmi bedlivě rozlišovat, odkud přichází. Vedle příčin, které múžeme nazvat přirozené a s nimiž pracuje současná medicína (v oblasti těla, psychiky i obecně humanitních relací, např. sociálních), existují ještě příčiny, které vyžadují poznání člověka v jeho vztahu k Bohu, tedy příčiny duchovní. Praxe uzdravování proto vyžaduje velmi pečlivé rozlišování a zvažování příčin poruch a zátěží, abychom získali jejich co nejúplnější obraz.

3. Příklad odpustkové praxe
V minulosti existovala praxe, která se pokoušela najít zlo v lidském životě a vypořádat se s ním: mám na mysli praxi odpustkú. Duchovním pohledem založeným na víře v Boha múžeme poznat, že zlo do lidského života vstupuje v zásadě buď s lidskou aktivní spoluprací, a pak je zaviněné (jako culpa), anebo je člověkem trpěno (jako poena).4 Múže jít o hřích, nebo o rúzné druhy „pasivně zakoušeného zla“. Zpúsob, jakým je možné být od zla vysvobozen, se mezi jednotlivými křesťanskými tradicemi rúzní. Katolíci i pravoslavní užívají jednak svátosti smíření jako hlavního svátostného prostředku, jímž je člověk osvobozován především od zaviněného zla. Dále byl u katolíkú propracován systém odpustkú, který míří na ty „nedostatky“ (pasivní zlo), které jsou člověku vnuceny jako zlé. V rámci ucelené celoživotní kající praxe se věřící obracejí k Spasiteli a jeho církvi, aby čerpali z tzv. pokladu církve, jejž „si nelze představit jako určitou sumu materiálních dober nahromaděných v prúběhu staletí, ale jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají před Bohem odčinění a zásluhy Pána Ježíše Krista, které nabídl, aby lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a došlo ke společenství s Otcem.“5 Vedle odpustkové kající praxe existuje celá řada kajících úkonú (modliteb, pústú, almužen), jimiž se člověk buď sám očišťuje, nebo vyprošuje očištění a duchovní dobro jiným, v každém případě přispívá ke společnému dobru lidí. Velmi zvláštní a na rozlišování náročný zpúsob osvobození od „pasivně zakoušeného zla“ je exorcismus, jenž zbavuje posedlosti (obsese, posese) formou vymítání ďábla; v církvi je třeba mít k tomu zvláštní zmocnění.6

4. Text francouzských biskupú jako výzva k zamyšlení nad praxí uzdravování v naší církvi
Doktrinální poznámka francouzských biskupú nám tedy jistě múže velmi dobře posloužit, abychom si nejprve ujasnili hodnotu a místo mše svaté v katolickém chápání. Mše svatá není obecný náboženský ritus nebo obřad, v jehož rámci je možné provést prakticky cokoliv, ale má svúj jasně vymezený obsah i formu. Slavení eucharistie je rozhodně „pramen a vrchol“ celého svátostného života církve (srov. SC 10), který nicméně organicky navazuje na ostatní život církve i věřících (SC 9), tedy vyžaduje i jiné formy liturgie a zbožnosti.
Dále bude dobré učit se umění rozlišit osobní hřích od rúzných typú „vnuceného zla“, obnovit svátost smíření a celou řadu kajících skutkú na jedné straně, znovu porozumět nauce o odpustcích a rozlišovat rozmanitou paletu „zátěží“, naučit se na ně vhodně, tj. i s pomocí současných humanitních věd a medicíny, reagovat. V tomto kontextu je dobré též studovat modlitby za uzdravení, zjistit, jaký mají púvod a jak se vztahují ke stávající plně uchopené praxi katolické církve. Rozhodně si múžeme přát a usilovat o to, aby vnitřně rozlišené poznání zla přispělo k přesnějšímu a skutečně zbožnějšímu životu, který nebude zmítán strachem před zlem, ale povede k pravé lásce7, „která strach zahání“ (1Jan 4, 18).

Praha 20. října 2010

ThLic. Prokop Brož, Th.D.
děkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Francouzská biskupská konference
Komise pro nauku víry

pátek 19. ledna 2007

Doktrinální instrukce č. 6

O uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii8

Předmluva

Na žádost několika biskupú, kterých se tato záležitost v jejich diecézi týká, se komise pro nauku víry zabývala dogmatickými a psychologickými základy „uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii“. Zdá se, že se tato praxe, jejíž vykonávání samo o sobě vyžaduje kněžskou službu, díky překladúm některých knih episkopálních nebo katolických autorú, šíří ze Spojených státú a z Kanady do francouzských diecézí.
Komise pro nauku víry po dlouhém zkoumání této záležitosti usoudila, že je nezbytné vypracovat odborný posudek, který by obsahoval závěry vycházející z dvojího typu poznatkú: 1) z psychologické oblasti, jelikož se v první řadě jedná o zpochybnění aktuálního vlivu předkú na psycho-spirituální rovnováhu konkrétního křesťanského subjektu; 2) z dogmatické oblasti, protože se zde zabýváme naukou o očistci, a to kvúli přinášení eucharistické oběti za duše osob objektivně škodících jejich živým potomkúm.
Biskupové z komise pro nauku víry uznali, že vedle touhy po nadpřirozeném nebo zázračném uzdravení, která se v těchto praktikách silně projevuje a dokonce shrnuje soteriologické přesvědčení mnoha věřících – na úkor tématu odpovědnosti, hříchu a svatosti – by zjevný nedostatek eschatologie v kultuře víry současných křesťanú nahrával nejistým spekulacím ohledně údělu zemřelých. Byla by tak zdúrazňována ontologická „místa“, která je přijímají (taková literatura mluví o „zajatých duších“ nebo o „bludných duších“). Smrt, přežívání duší, hypotéza jejich společenství post mortem s démonskými duchy: tato rúzná vtíravá témata v kinematografii, obrázkových seriálech nebo v literatuře živí rovněž představivost katolíkú této doby. Ale zde nejde jen o představivost, jde o teologální naději, která se často nebezpečně mísí s představami neslučitelnými s katolickou vírou.
Odborně zaměřená práce této instrukce č. 6 neměla obsáhnout celé pole eschatologie. Pokud je však pravdou, že „přirozenost má hrúzu z prázdnoty“, připadalo nám ještě pravdivější, že hrúzu z prázdnoty má a fortiori chápání víry a že pochybné představy vždy dokáží vytěžit prospěch z jeho mezer. Kromě vymezeného problému, který chce tato reflexe objasnit, by bylo její úsilí štědře odměněno, pokud by čtenářúm ukázala naléhavost oživení barev a linií eschatologického tajemství uvnitř Božího lidu, jak je církev přijala od svého Pána.
Naše instrukce je obsáhlá a podložená argumenty. V první řadě by se chtěla držet závěrú odborníkú, proto obsahuje dva názory: první část s psychologickým obsahem a druhou část s dogmatickým obsahem. Využíváme zde příležitosti srdečně poděkovat všem odborníkúm, kteří pomáhali Komisi pro nauku víry o této otázce pojednat.

Názor na otázku z hlediska psychologie
Přístup zvaný Uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii je z vědeckého pohledu psychologie velmi riskantní. Spočívá ve zjednodušených koncepcích psychické kauzality. Pravděpodobným dúsledkem je, že brání skutečné práci na utváření psychiky. Subjekt je jakoby neodpovědný za to, co se mu děje. Pojem osobního nevědomí už není v kurzu. Fascinace genealogickými hypotézami, dokonce skrze prostředníka, múže trpící osobě bránit v tom, aby brala v úvahu jiné dimenze svého utrpení.
Bio-psycho-sociální utrpení věřících by se dalo moudře uchopit a doprovázet v rámci terapeutického naslouchání. Kvalitní naslouchání umožňuje respektovat rytmus osob a pomoci jim objasnit duchovní a bio-psycho-sociální stránku jejich utrpení. Umožňuje navíc soustředit se v případě potřeby na vhodnou péči. Bylo by jistě prospěšné, aby se dostatečně rozvinula výchova k metodickému naslouchání, neboť jeho nedostatek vede lidi k hledání řešení, která jsou rychlá a sama o sobě vnějšková. Naslouchání naopak umožňuje rozvíjení nitra a jedinečnosti. Pomáhá ovládat utrpení inteligentně a odpovědně. Osobní svoboda vychází z vnitřního vztahu k pravému slovu. Kromě veškerého pozitivismu i nadpřirozena předpokládá takový krok přinejmenším duchovní ctnosti umírněnosti a trpělivosti.

Názor na otázku z hlediska dogmatiky
Naukové upřesnění múže ve své soudržnosti stavět jen na objektivitě určitého dokumentu, a proto se naše analýza omezila na příběhy a úvahy rozvinuté v knize P. Hampsche: Uzdravení rodových kořenú skrze eucharistii (La guérison de l’arbre généalogique par l’eucharistie) (1986, Goleta, Californie, USA, francouzský překlad 2002).
Názor, který je zde rozvíjen, se jeví jako protiklad ke katolické nauce o křtu, očistci a odpustcích, a konečně i proti správně chápanému úmyslu, který řídí lásku bez vypočítavosti, již jsme povinni prokázat našim zemřelým bratřím, když za ně přinášíme eucharistickou oběť. Ostatně myšlenka solidarity v hříchu se opírá o starozákonní prameny pojímané doslova, o termíny, které v této oblasti popírají vývoj Zjevení, až k exemplárnímu příkladu slepého od narození z Janova evangelia. Připouští se, že struktura hříchu („sociální hřích“) velmi zatěžuje posvěcování osob kvúli jejich stavu. Kdo by se pokusil tvrdit opak? Tvrzením, že duše zemřelých, které jsou ještě v očistci, by mohly aktuálním a rozhodujícím zpúsobem škodit duchovnímu zdraví svých potomkú, a že osvobozením jedněch by bylo možno aktuálně uzdravit druhé, to vypadá jako nová pravda v katolické církvi bez opory v tradici. Nelze ji tedy ani uznat, ani praktikovat.

Mons. Pierre-Marie Carre, arcibiskup z Albi,
předseda komise pro nauku víry
Kardinál Philippe Barbarin, arcibiskup z Lyonu
Mons. Claude Dagens, biskup z Angoulême
Mons. Jean-Paul James, biskup z Beauvais
Mons. Roland Minnerath, arcibiskup z Dijonu
Mons. Albert-Marie de Monleon, biskup z Meaux

Doktrinální instrukce č. 6

O UZDRAVOVÁNÍ RODOVÝCH KOŘENŮ SKRZE EUCHARISTII

ÚVOD
Na mnoha místech v církvi jsou nabízeny modlitby, konference, liturgie za duchovní uzdravení. Předmět této instrukce se zaměřuje pouze na jednu z forem uzdravování, která je pokřtěným dostupná, uzdravení rodokmenu skrze eucharistickou oběť. Tato specifická otázka totiž spojuje zvláštní psychologické a teologické koncepce a plně využívá „nejvznešenější svátosti“,9 eucharistie, a tedy vykonávání kněžské služby, nebo alespoň její záruku. Kvúli dúležitosti, kterou tato praxe přikládá psycho-spirituální váze předkú, vyžaduje analýzu odborníkú v oboru psychologie a psychiatrie. V první části najdeme jejich posouzení fenoménu šířícího se i v civilní společnosti. Protože používá dogmatické pojmy pevně zakořeněné v tradici (očistec/odpustky/eucharistická oběť za zemřelé), vyžaduje také teologickou analýzu. Ta tvoří druhou část této instrukce.
Lze tušit, že všichni, kdo konají to, co se předkládá jako metoda nebo „program“, jsou často vedeni soucitem. Nic v této instrukci nechce zpochybňovat jejich dobrou vúli. Naopak je vítána jejich láska k eucharistii a láska k zemřelým. Je však teď na místě říci o jednom i druhém schématu, že přístupy, které se zde zkoumají, vypadají, jako by překračovaly správné chápání lidské duše v její přirozené situaci (psychika), i v její nadpřirozené situaci (vztah ke Kristu).

I. ČÁST: PSYCHOLOGICKÁ EXPERTIZA
Mezi přístupy zvanými „duchovní uzdravení“ existuje jeden, který se zvláštním zpúsobem zaměřuje na rodokmen.10 Teorie, o niž se tato praxe opírá, a to jak z psychologického, tak z teologického hlediska, staví na tom, že aktuální utrpení subjektu je dúsledkem chyb nebo zranění jeho předkú. Toto konstatování, pokud je vyjádřeno takovýmito velmi obecnými termíny, je jen těžko vyvratitelné. Zmíněná teorie tedy lidem nabízí zkoumání života těch, kdo je předešli, a modlitbu za osvobození od zatěžujícího dědictví. Eucharistie, pokud múže být obětována k dobru zemřelých věřících, se využívá jako výsadní místo této modlitby, a to pro svou účinnost, která je z katolického pohledu považována za nejvyšší, protože je svátostná.

Objasnění rodinné historie na několika generacích jistě múže mít terapeutické účinky. Tuto skutečnost zkoumalo mnoho autorú počínaje S. Freudem, ačkoli prospěšné kauzality rozvíjené v tomto procesu zústávají poněkud tajemné, takže nejsou vždy reprodukovatelné a navíc jsou předmětem nejrúznějších vědeckých výkladú. V rámci této reflexe nic nebrání tomu, abychom si mysleli, že duchovní setkávání zaměřená na „uzdravování rodových kořenú“ by v některých případech mohla mít zajímavé terapeutické účinky. Literatura přeložená do francouzštiny dává velký prostor svědeckým dúkazúm. Z pohledu vědce jde o postup od určitého účinku k příčině, který této teorii ponechává riskantní charakter. Nechtěli bychom však popírat platnou hodnotu výsledku11, bereme-li v úvahu věrohodnost svědka.
Tuto instrukci však považujeme za nezbytnou, protože literatura, v níž se podávají dúkazy v těchto delikátních oblastech, nám nepřipadala riskantní pouze v řádu vědecké soudržnosti. Odborníkúm v psychiatrii a psychoterapii, kteří byli konzultováni, se tento přístup duchovního uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii, který směšuje praxi a teorii, jeví jako nebezpečný. Ještě jednou: nezpochybňujeme dobrou víru autorú ani všech těch, kdo toto uzdravování, inspirováni evangeliem, praktikují – na prvním místě kněží – když se snaží ulevit svědomí ve stavu bolesti.

Každou kritiku stručně vyložíme a zdúrazníme její praktické dúsledky.

1. Zjednodušující koncepce psychické kauzality
Přístup, který zde zkoumáme, uzdravování rodových kořenú, se opírá o publikované dokumenty o koncepci psychologického přenosu mezi individuálními subjekty, která se jeví jako velmi zjednodušující, dokonce magická. Opírá se o nejprimitivnější představy patogenní kauzality, z nichž múžeme připomenout zvláště tyto:12 ztráta duše v dúsledku traumatu; porušení tabu; čarodějnictví; ďábelská posedlost. Čerpá také z některých teorií posledních čtyř století: hřích jako příčina nemoci, což byl přístup rozvíjený německým lékařem Stahlem na konci 17. století; patogenicita rodinných tajemství, etiologická hypotéza, která se objevila poprvé v 18. století prostřednictvím známého hypnotizéra Puységura; teorie degenerace rozvíjená v 19. století lékaři Morelem a Magnanem.
Tyto teorie se vyznačují lineární logikou. Kauzální činitel púsobí dúsledek systematicky, proporcionálně a vratně. Stejná příčina púsobí stále stejné účinky stejným zpúsobem. Potlačení příčiny potlačuje účinek. Tato lineární logika se navíc odvolává na exogenní kauzální faktor, s výjimkou hříchu. Ve všech případech jde o logiku oběti: osoba je oběť vnějšího činitele, který jí bere duši, trestá ji, uhrane ji, skrývá jí pravdu nebo jí předává znehodnocené dědictví. Je rovněž obětí svého hříchu a hříchu svých předkú. Tyto teorie zjevně vytvářejí a předpokládají subjekt, který není protagonistou vlastního života. Múže nejvýše spočítat síly, které na něj púsobí, a vyžadovat od Boha, aby jich byl zbaven. Podobná vize psychologického přenosu by měla závažné dúsledky na zpúsob, jímž subjekt vnímá sám sebe a jímž se v životě řídí. Na duchovní rovině dává bezpochyby přednost vztahu k Bohu, který se vyznačuje magickými nebo nadpřirozenými očekáváními, kdy je soudržnost lidské přirozenosti – intelekt a svoboda – jakoby prázdná a přerušená, dost vzdálená od katolické nauky o milosti.
Ovšem už déle než sto let jsme se učili právě to, že psychická kauzalita je mnohem komplexnější. Studie Pierra Janeta, Henriho Ey a Sigmunda Freuda nám totiž umožnily seřadit zjednodušující koncepce exogenního a obětního typu. Lidská bytost už není počata jako tabula rasa, do níž se obtiskují rúzné vlivy, například atavismus. Pojem psychiky počítá s komplexností lidské bytosti, její jednoduchostí a subjektivitou. Psychika se formuje od narození do konce dospívání. Utváří se tím, že se vpisuje do zkušenosti těla a vztahú. Subjekt je v interakci zvláště s matkou; zakouší emoce a brzy je interpretuje. Ty se do něj nevtiskují jako pečeť do vosku. Krátce, psychika přepracovává všechny zkušenosti. Vytváří představy (také nazývané imagos), co je muž, žena, pohlaví, smrt atd. Řídí uspořádávání, obranné mechanismy tváří v tvář obtížným situacím a uskutečňuje kompromisy mezi touhou a strachem.
Z tohoto hlediska se psychické utrpení nevztahuje k vnějšku já, ale dovnitř. Vliv vnějších faktorú, například rodinných, je uznáván. Není však absolutní. Koncepce osobního osvobození tudíž vychází z poznání a z toho, že psychika umožní, aby se vyvíjela za pomoci svých vlastních prostředkú, podle svých vlastních zdrojú. Za předpokladu, že by psychické utrpení bylo příliš silné, múže být potřebná pomoc náležitě připraveného terapeuta, který púsobí ve vhodném rámci. Umožňuje převést do slov – verbalizovat – hluboké úzkosti, zmírnit tvrdé obranné mechanismy, uvědomovat si nutkavé imagos, vzdát se podvědomých iluzí a přetvořit vztahy na jiné, pružnější. Subjekt se tak dostává do svého nitra podle lidské přirozenosti; nastupuje cestu zrání a respektuje její vlastní rytmus.

2. Mechanismy nedefinovaného přenosu
Autoři uzdravování rodových kořenú nikdy jasně nepopisují mechanismy psychologického přenosu. Je zde implicitní otázka oslabení kvality toho, co je přenášeno, z hlediska, které se blíží starým teoriím o degeneraci. Častěji se připomíná trest, který múže zasáhnout i pozdější generace, nebo spíš škodlivý vliv nějaké osoby, který trvá i po smrti. Tyto mechanismy vycházejí spíš z přesvědčení než z vědění – pokud odložíme stranou poznání víry striktně se vztahující k prvotnímu hříchu, které ostatně předložil II. vatikánský koncil (Gaudium et Spes, č. 13), kdy psychiatr nepovažuje člověka za oběť. Jenže mechanismy psychologického přenosu, i když komplexní, nestojí na úrovni magie. Byly široce zkoumány. Jsou zformovány do teorií, které jsou v souladu s rozumem.
Předložíme zde krátké shrnutí s rozlišením podvědomého přenosu, nevědomého přenosu a zjevného přenosu.

Podvědomý přenos:
Týká se nejhlubších mechanismú, skrze něž se utváří psychika subjektu. Rodiče a okolí přenášejí na dítě to, co je v nich samých nejhlouběji skryté. Dítě to integruje, podvědomě tento materiál přeměňuje a buduje základ své osobnosti na tomto základu. Tento elementární přenos není přístupný vědomé anamnéze ani systematickým výzkumúm. Tento „psychologický proces spočívá zásadně na mechanismu identifikace, jímž subjekt asimiluje nějaký aspekt, vlastnost, atribut někoho jiného a přetváří se, zcela nebo částečně, podle svého vzoru. Osobnost se utváří a diferencuje sérií identifikací“.13

Přenos spojený s rodičovskou problematikou
Rodiče na sebe mohou vzít více nebo méně závažné psychologické problémy, které souvisejí se vzájemným púsobením mezi nimi a jejich vlastními rodiči. Mohou být vedeni k využívání psychiky svých dětí pro své vlastní psychické potřeby. Uvedeme jen jeden příklad:
Jedna žena, která zažila incest v rozvrácené rodině, se provdala za nedostatečně spořádaného muže a zavedli mezi sebou styl incestuálního vztahu. Bezpochyby nevykonávali sexuální akt na svých dětech. Avšak prožitá a neléčená traumata v předchozí generaci se projevují smísením sexuality a lásky. Snadno před dětmi mluví o svém sexuálním životě a svých představách. Ptají se svých dětí na jejich přátelství a naznačují sexuální konotace. Děti jsou tedy ovládány sexuálními stimuly, které vyzařují z jejich rodičú. Utváření jejich sexuality a jejich afektivity je tak hluboce narušené, ale podvědomě.
Podvědomý psychologický přenos tvoří podstatu psychologického přenosu. Jako takový je nedostupný vědomému zkoumání a pokušení očišťovací péče nebo převýchovy. Leží v samém jádru psychiky subjektu.

„Nevědomý“ přenos: příklad rodinných tajemství
Stejně jako podvědomý psychologický přenos není bezprostředně zjevný. Není však tak hluboký. Dá se snadněji objasnit a zasahuje při utváření psychiky do menší hloubky. Tajemství si ponecháme jako ilustraci.
Mnoho skutečností múže mezi rodiči a dětmi zústat zahaleno. Jako patogenní se tajemství ukáže tehdy, když se obsah týká podstatných prvkú pro utváření struktury dítěte (jako identita jeho rodičú, jeho pořadí mezi sourozenci, předčasně získané trauma …). Dítě získá na samém počátku difuzní neklid. Tato otázka je natolik zásadní, že vyčerpává během let všechnu energii. Pokud nedojde k získání chybějících prvkú, múže se rozvinout vážné psychické utrpení, dokonce duševní nemoc. Bylo by však přehnané říci, že tajemství múže samo o sobě „zpúsobit schizofrenii“. Schizofrenie je komplexní choroba, spojená jak s biologickými, tak s environmentálními faktory.14
Mohli bychom připomenout rovněž otázku rodinné loajality, vypracovanou I. Boszormenyi-Nagyem, psychiatrem a prúkopníkem rodinných terapií,15 nebo otázku rodinného mýtu, pojmu zavedeného v roce 1963 Antoniem Ferreirou.16 Jsme ovlivněni tajemstvími, loajalitou a rodinným mýtem, ale méně do hloubky než při podvědomém psychickém přenosu. K těmto dimenzím přenosu však nelze přistupovat pouze skrze anamnézu, jak to navrhují zastánci psychogenealogických přístupú. Odhalit „nevědomí“ není ostatně cílem samo o sobě a toto odhalení nemá, jak se často věřilo, terapeutickou účinnost ipso facto. Práce s „nevědomím“ se múže provádět pouze v terapeutickém procesu, který vyžaduje čas. Terapeutická je taková práce pouze tehdy, když se dorozumívací prvky vynořují v okamžiku, kdy je osoba připravena je přijmout a kdy mohou obohatit její psychickou práci.

Zjevný přenos
Naši rodiče a předkové nám jasně předávají své hodnoty a neméně své aktuální problémy zejména v postojích. Tyto prvky jsou snadno napravitelné. Zde jsou hodnoty přenášeny zpúsobem života a projevem. Postoje našich rodičú jsou spojeny s jejich historií, jejich psychikou a my jsme s nimi v interakci tak dlouho, dokud jsou naživu. Z toho vyplývá prolínání vlivú, které je tím účinnější, že se jedná o disfunkční nebo násilné jednání. Tento zjevný přenos, jakkoli sám o sobě zjistitelný, je třeba brát vážně. Kolikrát je potřeba znovu definovat vztahy s rodiči, abychom se přehnaně nevystavovali neblahým interakcím.
To, co jsme vyložili, nevyčerpává znalost mechanismú mezigeneračního přenosu. Vidíme, že mají být chápány racionálně a vyúsťovat v uvážené terapeutické úkony, které se dají vysvětlit. Naopak zřeknutí se vědeckého přístupu v tak delikátní oblasti, jako je práce s psychikou, riskuje, že se stane pro osoby škodlivým.

3. Čtyři rizika mylné duševní medicíny 
Je obecně známo, že v souvislosti s tělesnou medicínou spočívá hlavní nebezpečí při poskytování péče prostřednictvím vědecky nepodložených metod spíše v tom, že se onemocnění či symptom chápe příliš zjednodušeně nebo povrchně, když poskytovatel nedokáže přistupovat k organismu jako k celku. Nejde o obecnou nevědomost nebo o příliš rychlý prúběh onemocnění. Takový troufalý terapeut, který je plně zaměstnán radiestézií (paranormálními jevy), pak nechá pacienta v rakovinném procesu, který se zhoršuje a který mu jeho neznalost medicíny zakrývá. Praxe uzdravování rodových kořenú představuje analogická rizika, která se mohou vyskytovat při léčení psychického utrpení. Z ušlechtilého dúvodu, že svátost eucharistie zmúže všechno, lidé dobré vúle, řeholníci i kněží, povzbuzují duše v nadpřirozených nadějích, kdy zákonitostem lidské psychiky daným Stvořitelem staví překážky neznalost nebo je popírají domněnky. Uvedená rizika lze shrnout do čtyř základních konstatování.

Nebezpečí fascinace kauzálními vztahy zavedenými genogramem
Práce s genogramem je velmi choulostivá. Oprávnění psychoterapeuti vědí, že tento nástroj múže velmi rychle vynést na světlo mnoho dúležitých, bolestných a kolikrát dramatických informací o rodinné historii určité osoby. Toto odhalení vyvolává kauzální hypotézy, které se jeví jako velmi přesvědčivé. Tyto hypotézy vedou dotyčný subjekt k radikální změně pohledu, který si přinesl ze své púvodní rodiny, ze svého postavení v této rodině a od většiny svých předkú. Pokud se taková hloubková restrukturace provádí profesionálně a při dostatečném množství setkání, múže být terapeutická. Umožňuje totiž odstup vúči púvodní rodině, desidealizaci určitých osob nebo příběhú, pochopení chování některých blízkých lidí atd.
Když naopak probíhá narychlo a neprofesionálně, múže být škodlivá. Daná osoba by byla hluboce otřesena. Co vybudovala na své identitě a svých rodinných kořenech, je zpochybněno. Múže projít skutečnou krizí identity až k depresivnímu nebo narcistickému zhroucení. Pokud je po tomto šoku ponechána sama sobě, múže být zachvácena přemítáním o hledání nové koherence. Kauzální hypotézy předkládané genogramem jsou skutečně navenek často velmi přesvědčivé. Mají tendenci oslepit subjekt a zabránit jiným prvkúm v přístupu.
Tato trápení jsou navíc neužitečná. Víme už dlouho, že očistné techniky jsou málo účinné. Jak se říká nestačí, že se „věci vynoří“, aby byly osvobozeny. Naopak je třeba, aby se vynořily postupně, v rytmu osoby. Pak je třeba uvést je do kontextu a dát jim smysl. Proces vyžaduje čas. Nelze se ostatně věnovat jedině modlitbě, aby se tato psychická práce dokončila.

Nebezpečí redukce multidimenzionality lidské bytosti
Obtíže určité osoby mohou souviset s její rodinnou historií, avšak mohou být také spojeny s mnoha jinými faktory. Na poli rodinném je subjekt nositelem struktury (chaotické, rigidní nebo funkční), komunikace, vztahové etiky své rodiny. Lidská bytost je ostatně podmíněna svou psychikou, svým tělem, svým naučeným chováním a svými instrumentálními funkcemi (logickými, jazykovými atd.). Zaměření na transgenerační kauzalitu, jak je chápána uzdravováním rodových kořenú, je spojeno s rizikem, že povede k popření jiných kauzalit. Tato unidimenzionalita múže dovést subjekt do slepé uličky. Určitá osoba múže trpět kvúli psychické nemoci, která je léčena málo nebo vúbec, jiná múže trpět kvúli aktuálním interakcím se svými rodiči atd. Z nedostatku předběžného multidimenzionálního zhodnocení s sebou navrhované formy péče nesou riziko, že se nebudou zabývat tou dimenzí, jíž je potřeba se věnovat. Objevuje se zde tedy jistá forma uzurpace, kdy se náboženský zprostředkovatel – z naivity nebo domýšlivosti? – staví do pozice poskytovatele péče, který dá na problém adekvátní odpověď.

Nebezpečí překážek ve skutečné psychické práci
Uzdravování rodových kořenú poskytuje pevné interpretační klíče. Psychika je v příbězích a svědectvích, které předává tato literatura, zaplavena pojmy jako prvotní hřích, osobní hřích, ďábel, posedlost duchy. Nejde a priori o odmítnutí všech těchto hypotéz, i nadpřirozených. Explikativní systém je zde však uzavřen do sebe a vúbec nepřijímá přirozené nebo pouze akcidentální hypotézy. Mimoto je zde osoba vždy stavěna do vnější pozice vúči sobě samé. Její obtíže jsou spojeny s jejími předky a prostředky na vysvobození k ní přicházejí božským přispěním. Nejen v rámci řádných nadpřirozených prostředkú, nýbrž i smíšením zázračné milosti, charismatického účinku a prostou instrumentalizací svátosti – eucharistie –, abychom tak řekli, okrajově použité.
Tyto dva aspekty vedou osobu k odstupu vúči sobě samé a zmíněný mechanismus tvoří protiklad k psychické práci, která spočívá v  neutrálním a otevřeném naslouchání sobě. Jde o to, aby se ukázaly prvky porozumění a nechaly se navzájem propojit v prostoru vnitřní „hry“. Tato práce umožňuje postupné objasnění podvědomých kompromisú osoby. Ta je přivedena k tomu, aby užívala svoji svobodu a odpovědnost. „Zkrat“ v psychické práci má za dúsledek, že zpúsobí u osob ztrátu jejich schopnosti jednat samy za sebe. Často potkáváme osoby trpící depresí nebo neurózou, které se účastní rúzných uzdravovacích setkání, obzvlášť zaměřených na rodové kořeny. Jejich problém se vyvíjí málo. Rozvinuly naopak postoj exteriority vúči sobě samým. Budou do omrzení hledat setkání nebo techniky, které upraví jejich problém. Jejich pohled na víru a psychickou kauzalitu, který narušuje božskou hodnotu stvořeného přirozeného řádu, jim brání v přijetí klasické psychoterapie analytického typu. Múžeme si myslet, že tyto osoby jsou vúči tomuto kroku zpočátku zdrženlivé. Avšak lineární kauzalistické pojednání o uzdravení posílilo jejich tušení, zatímco od postupu řízeného vírou by se očekávalo, že postupuje ve smyslu antropologické pravdy a odpovědnosti stvoření učiněného podle obrazu a podoby Boží.

Nebezpečí ve vztahu ke zprostředkovateli: zneužití moci a lež
Nedostatek racionálního základu uzdravování rodových kořenú staví toho, kdo je provádí, zpravidla kněze, do pozice moci, a to kvúli svátostným prostředkúm eucharistie a smíření. Teze o nějakém účinku zpúsobeném takovým a takovým atavismem, jsou neověřitelné. Poskytovatel se stává jediným garantem svých vlastních interpretací a zásahú. Proto už není možná triangulace s odvoláním na vnější platnou teorii. Vztah se odehrává ve dvou, mezi všemocným zprostředkovatelem a osobou oslabenou svým utrpením a očekáváními. Zdánlivá vzletnost interpretací posiluje, o nic méně než jejich přesvědčivost, tento dvojitý vztah fascinace a podřízenosti. Vtahování do hry je dúležité a neregulované, neboť zprostředkovatel projevuje radikální jistotu. Mluví o Bohu, dokonce „pro“ Boha a „nařizuje“ Boha. Často používá iracionální a nejasné techniky péče a směšuje individuální psychologii, rodinnou psychologii, skupinovou psychologii, spiritualitu a liturgii.
Každé poskytování péče s sebou jistě nese riziko všemoci a využívání pacientú. Kompetentní a poctiví terapeuti používají přesně stanovené prostředky, aby tomuto riziku předešli a ošetřili je. Budeme citovat čtyři:

• Na prvním místě je nutné mít prohloubené vzdělání v psychopatologii. Pokud někdo zamýšlí léčit psychické utrpení, je nejdúležitější znát genezi psychiky a její mutace i rúzné psychické nemoci. Toto učení je dlouhé a složité. Vychází z dobrého a náležitého školení u nemocných za přítomnosti odborníkú. Při nedostatku takové výuky nastává riziko, že se budou nabízet konkrétní techniky osobě, která potřebuje dúkladnou a celkovou péči. Lze například vidět schizofreniky, kteří se účastní mezigenerační práce, zatímco se o ně nepečuje; tímto přístupem se riskuje, že se jejich nemoc zhorší.
• Druhý bod, který zaručuje kvalitu péče z psychologického hlediska a předchází ideologické fascinaci, je vzdělávání ve více psychoterapeutických přístupech na základě rúzných teorií. Takto se vyloučí pevné přilnutí k určitému pohledu na svět. Získává se schopnost ptát se, co se dělá a jak funguje vklad do takové přesné teorie. V případě uzdravování rodových kořenú by bylo vhodné uvažovat o „zdání přenosu“. Psychologický přenos je skutečnost, ale je také přelud. Jako takový má učinit subjekt nevinným a odsunout stranou každé osobní zapříčinění.
• Na třetím místě je kvalita zásahú psychologického řádu zaručena prací, kterou zprostředkovatel provádí na sobě. Každý terapeut nebo zprostředkovatel v pomocných vztazích koná tuto práci z podvědomých dúvodú jako zkoumání narcistických motivací nebo uskutečňování vize o nápravě. Zjišťování a analýza těchto prvkú je nezbytná pro to, aby terapeut nebo náboženský zprostředkovatel nevyužívali osobu k uspokojení svých vlastních psychických potřeb.
• Kvalita zásahú psychologického řádu je konečně zaručena obvyklou konfrontací s rúznými teoriemi, otevřeností vúči přínosúm jiných teoretických oblastí, vývojem teorie a praxe. Doporučuje se, aby se tato otevřenost vúči vnějšímu pohledu projevovala také prostřednictvím supervize.

Na závěr
Přístup zvaný Uzdravování rodových kořenú skrze eucharistii je z vědeckého psychologického hlediska velmi riskantní. Možným dúsledkem je bránění skutečné práci na utváření psychiky. Subjekt se považuje za nevinný v tom, co se mu přihodí. Pojem osobního podvědomí už neplatí. Fascinace zpúsobená hypotézami i zprostředkovatelem múže bránit trpící osobě brát v úvahu jiné dimenze vlastního utrpení.
Bio-psycho-sociální utrpení věřících by bylo možné zjistit a moudře doprovázet pomocí naslouchání. Kvalitní naslouchání umožňuje respektovat rytmus osob a pomáhat jim objasňovat duchovní a bio-psycho-sociální část jejich utrpení. Umožňuje jim, aby pak v případě potřeby vyhledaly vhodnou péči. Bylo by jistě prospěšné rozvinout do šířky vedení k naslouchání, neboť jeho nedostatek obrací lidi k hledání rychlých a vnějškových řešení. Naslouchání naopak umožňuje rozvoj nitra a jedinečnosti. Pomáhá ovládat utrpení inteligentně a odpovědně. Osobní svoboda vychází z nitra vztahu skutečného slova. Mimo veškerý pozitivismus i supernaturalismus tento přístup nepředpokládá o nic méně duchovních hodnot, mírnosti a trpělivosti.

II. ČÁST: TEOLOGICKÁ EXPERTIZA

Tato analýza se opírá o kritéria dogmatické teologie, aby upřesnila to, co se nazývá praxí uzdravování rodových kořenú, zvláště prostřednictvím mešní oběti za zemřelé. Rozmanitost těchto úkonú je dosti velká, proto si naše analýza vybrala za základ údaje knihy, která, jak se zdá, tvoří ve francouzské oblasti naukový odkaz v oboru. Jde o publikaci: J. Hampsch, c.m.f., La guérison de vos racines familiales, …božské řešení těžko řešitelných problémú (sic), 1986-1989.17 Tato kniha bezpochyby souvisí s mnoha dalšími, například s knihou Dr. Mac Alla (episkopální autor, 1910-2001), ale vliv eucharistie v těchto praktikách naznačuje zaměření reflexe na katolickou teologii mše a očistce.

1. O co přesně jde?
Nejdříve je třeba rozlišit specifické vlastnosti praxe uzdravování, která má sama o sobě tendenci směšovat mnoho rovin – charismatickou, svátostnou, svátostinnou, a to k dosažení téhož efektu: aby se lidé cítili lépe.18 Hlavní idea je, že mnoho lidí trpí ve svém svědomí dúsledky hříchú spáchaných jejich předky a že mohou použít více duchovních prostředkú k uzdravení, aby znovu získali psychickou rovnováhu narušenou chybami, které nejsou jejich vlastní. Tato kniha opakovaně připomíná prostředek osobní a společné modlitby, ale také praxi exorcismú, modliteb za osvobození (aniž by se vědělo, zdali jde o úkon exorcisty pověřeného biskupem), praxi svátosti smíření, a konečně přinášení mešní oběti za rodokmen subjektu tak dlouho, dokud se jeho vnitřní bolest nezmírní nebo nebude uzdravena. V souboru duchovních cvičení zaměřených na uzdravení vnitřního člověka nás tato zúžená praxe překvapí.

Kromě doporučení, aby se tyto rúzné roviny rozlišovaly a zvláště aby se nemísily úkony exorcismu s liturgií eucharistie, přejdeme k pojmu duchovní uzdravení obecně a k vybídnutí k opatrnosti, kterou tato praxe vyžaduje. Kongregace pro nauku víry na toto téma vypracovala velmi přesný doktrinální dokument.19
Vymezená definice praxe, jejíž analýzu zde zamýšlíme provést, spočívá ve zpúsobu, jak nahlížet nadpřirozenou situaci zemřelých předkú a vztah této situace (očistec/blaženost) k nadpřirozené situaci jejich potomkú. Krátce řečeno, diskutabilní teologický úsudek, o němž se domníváme, že je ho třeba zkoumat, se dotýká přesvědčení, že předkové jsou aktuálně nezbytným spojovacím článkem pro utváření zdravé duchovní osobnosti u člověka žijícího na zemi. Podle teorie, o kterou se jedná, totiž oběť mše svaté za rodokmen jistě směřuje k plnému přístupu těchto duší k věčné blaženosti – a to projevem autentické lásky, kterou katolická Tradice vždy doporučovala. Źivý, který žádá o mešní intenci, však skrze vzestupný neboli dominový efekt usiluje o to, že na oplátku zlepší svou vlastní nadpřirozenou situaci, která byla těžce poškozena hříchy předkú. Jak dodáváme, nezdá se, že by měl tento pojem na oplátku sám o sobě jakoukoli oporu v Tradici.20

2. Dúkazní činitelé
Abychom řekli pravdu, hlavní argument P. Hampsche, stejně jako Dr. Mac Alla, je konstatování zkušenosti, že mešní oběti za zemřelé rozřešily duchovní situace, které překážely osobě jejich potomkú. Tato kniha má kromě jiného zálibu v popisování mnoha osvobození během vlastního slavení mše, která jsou nahlížena co nejkonkrétněji současně s efekty zázračné povahy. Múžeme zcela spravedlivě žasnout, že anglikánská slavení, jejichž platnost katolíci neuznávají, P. Hampsch považuje za stejně účinné jako katolické mše… Dr. Mac All koneckoncú cituje mnohem více zázračných projevú, jako jsou zjevení předkú během mše, než P. Hampsch. Je velmi obtížné zaujímat postoj k podobným svědectvím, aniž bychom se dotkli intelektuální poctivosti autorú, jejichž dobrá vúle je zjevná. K potížím s přijímáním těchto svědeckých dúkazú se přidává metodický požadavek, který v dotčených prostředích spočívá ve směšování zprostředkovatelských rovin.21 Bylo by například dost překvapivé, že by osoba, která se pokládá za uzdravenou z takového vnitřního utrpení, nepřijala posilu ze své vlastní účasti na eucharistii nebo svátosti smíření, na níž byla z celého srdce přítomná, zatímco by se přiznávala osvobození předkú, získaného mešní obětí.
Stejně tak se budeme tázat na určitou skupinu teologických argumentú, které jsou ve službě této teze. Necháme zde stranou jiné vědecké nebo statistické argumenty převzaté z genetiky nebo psychologie, jakkoli by jejich vyloučení bezpochyby muselo vyzdvihnout mnoho z dúkazú P. Hampsche.

Nerovnováha exegetických dúkazú
Největší část biblických citací, které se používají jako dúkaz přenosu nepravosti jako objektivního zla na dědice – pokud ne hříchu jako subjektivní viny – jsou převzaty ze Starého zákona. Cituje se zvláště Ex 20, 5–6: „Neboť já jsem tvúj Búh, Búh žárlivý, stíhám vinu otcú na synech do třetího a čtvrtého pokolení.“ Je však zajímavé, že je opomíjena (Hampsch, s. 37) nauka Ezechiela 18 o přerušení atavistické solidarity s odkazem na její platnost v časech eschatologického vysvobození. Jinými slovy, odlišnost mezi Ex 20 a Ez 18 vychází z hodnoty vývoje zjevení ve vztahu mezi Bohem a osobní odpovědností. Je pravda, že týž (s. 35) opominul nejjasnější text Nového zákona o této otázce, vyprávění o slepém od narození v Jan 9, 2. V souvislosti s tímto textem nechce autor popírat Ježíšovo slovo („ani on, ani jeho rodiče“ nezhřešili). Ale Hampsch kuriózně silnou pravdu příběhu převádí na osobní vinu, zvláště zděděnou, aby ji popsal ve shrnutí jako výjimečnou pravdu v přítomném prúběhu dějin spásy: „Ježíš jim ukazuje (Źidúm), že mylně zobecňovali tento závěr (že nemoc vždy pochází z dědičného hříchu)“ (Tamtéž, s. 35). Kniha tak prodlužuje platnost domnělé, pokud ne všeobecné pravdy, která se často vyskytuje: Búh dopouští přenos nepřízně z generace na generaci.

Nerovnováha v obětování eucharistie za duše v očistci
Naše analýza samozřejmě musí s uznáním vyzdvihnout zde uvedené znaky velkého přilnutí k tradiční nauce církve, a to že časné útrapy očistce mohou být pro určitého zemřelého zmírněny nebo zrušeny skrze zásluhy Krista a svatých. Diskutabilní praxe uzdravování rodových kořenú by už byla zbavena svých největších potíží, kdyby měla mít mezi věřícími katolíky za dúsledek obrácení pozornosti k této pravdě víry a tomuto gestu bratrské lásky.
Zde však pozorujeme velmi závadnou dvojsmyslnost a skutečnou naukovou nevyváženost. Duše v očistci, v tom máme jistotu víry, jsou, co se týká vztahu jejich svobody k Pánu, duše spasené. Přinejmenším lítost nad hříchy v okamžiku smrti by je po vzoru dobrého lotra přivedla „dnes s Ježíšem“ pokud ne „do ráje“, tedy aspoň do situace, aby tam jistě došly (srov. Lk 23, 43). Zbývá jim projít objektivním očištěním, za něž se múžeme přimlouvat svými modlitbami. Ale všichni se shodnou, že ve srovnání s hypotézou pekla je jejich nadpřirozená situace jasně po boku Pána a spásy. Těžko tedy chápeme toto zdúrazňování P. Hampsche a zastáncú uzdravování rodových kořenú. Ti je považují za předky, kteří objektivně škodí živým osobám a jsou schopni rušit nejen na povrchu nebo na periferii duchovního zdraví nějaké živé osoby, nýbrž do hloubky, až k popírání dobrého záměru pokřtěné osoby vúči Kristu.22 Co húř, podle této logiky atavistické solidarity se ptáme, co by bránilo předkovi pravděpodobně dlícímu v pekle sdělovat své odmítnutí Pána svým potomkúm… Zdá se, že tato praxe vychází z umenšování moci spásy a vúbec křtu každého nadpřirozeného subjektu v jeho bezprostředním vztahu ke Kristu.

3. Námitka: spásný vztah s Pánem je pro každého pokřtěného přímo v rámci mystického těla
Mezi všemi prostředky poskytnutými svědomí, jež mu mají pomoci v jeho utrpení – některé zmíněné jsou málo obvyklé – autor necituje vúbec rozhodující inaugurační prostředek, jímž je křest, jako by neměl dost moci vysvobodit duši radikálně (= „od kořene“), jako by ji mohl nechat v podmínkách duchovní smrti, ačkoli jí sděluje život Vzkříšeného, jako by ji mohl navíc zanechat v moci satana, zatímco samotné exorcismy se jistě právem nacházejí ve slavení Pánovy Paschy obětované za každý subjekt.

Moc křestní milosti
Z tohoto úhlu pohledu je velmi příznačné, že jedna ze vzácných zmínek o křtu z pera P. Hampsche (s. 62) mluví jen o „křestních právech“, místo aby pevně potvrdila moc křestní milosti: „Dát znovu Boží život do udušených oblastí našeho rodokmenu znamená pouze aplikovat naše křestní práva.“ Ze dvou věcí je možná jedna: buď jsou „dobří lotrové“ našeho rodokmenu po boku Pána a „satispassio“ (Garrigou-Lagrange) očistcových útrap jim přináší postupně a neodvratně rozšíření božského života ve jménu jejich vlastního křtu, dokonce předtím, než se k tomu přidá naše láska skrze „satisfakci“ praxe odpustkú. Nebo bychom měli zoufat i nad vlastní mocí, kterou v nás milost našeho křtu má ještě před eucharistickou obětí přinášenou za naše předky, dokud nevyrovnají na oplátku nedostatek božského života v nás, jestliže je třeba pochybovat o síle křtu. Jenže všechny rány zpúsobené naší dědičností mají sídlo v nás a právě v nás múže Pán celek uzdravit za předpokladu, že to chce (srov. 2 Kor 12, 7).23 Je také možné a žádoucí, aby živí nechávali sloužit mše za sebe samé, když čelí objektivním omezením svého vlastního těla v zápasu Ducha Svatého v nitru jejich ducha.
Je jistě dúvod brát v úvahu sílu podmíněnosti „struktur hříchu“ (Jan Pavel II.)24 kolem osoby svobodně stvořené k obrazu a podobě Boha; křest je však svátostí úplného osvobození od veškerých struktur nepravosti, počínaje prvotním hříchem. Co zústává na našem dně z „žádostivosti“ („fomes peccati“), co zústává z vetustas „starého člověka“, slouží jen k tomu, aby svobodnou a královskou osobu, kterou v nás vytváří milost, udržovala v bdělosti a neuváděla „nového člověka“ do pochybnosti o novitas velikonočního vítěze, kterého oblékl.

Personalismus svátostné kauzality
Personalismus evangelia, tak skvěle představovaný v setkáních janovského Krista, svědčí o přímosti spasitelného vztahu zprostředkovaného lidstvu vtěleným Slovem: „Nikdo tě neodsoudil? (…) Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“ (Jan 8, 10–11). Vlastní svátostná kauzalita, nejvýraznější z nové smlouvy, vkládá do života církve tuto základní pravdu evangelia: „(Kristus) je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus.“25 I jiné, přímější kauzality – máme na mysli kauzality edukativní a dispozitivní – budou moci svým zpúsobem a do značné míry účastnit dění okolo svátostí, nebo aby pomohly utvářet nadpřirozenou osobnost subjektu. Proto se předkúm přiznává pozice aktuálně potřebného spojení a negativního spojení aspoň z jejich úplného očištění… V každém případě by se neměl nabízet „program uzdravení“ – tento podivný výraz se opakovaně vyskytuje u P. Hampsche, aby shrnul svou trochu monopolistickou teorii –, který by upozadil prvenství bezprostředního vztahu ke Kristu ve prospěch pochybných postupú.
Navíc se tedy riskuje, že vnitřní rámec osobní svobody bude zaměněn za pochybné dobrodiní adjustačních kauzalit, uvedených do středu púsobení křesťanské existence. Je bezpochyby dobře, že je naše epocha lépe zhodnotila.26 Ale jádrem závažnosti evangelia Ježíše Krista je spíš vykoupení hříšníkú než uzdravení nemocných. Ukřižovaný odpouští, nezabývá se v první řadě zbavováním viny, a spíš než k jeho zdraví bychom se měli obracet k jeho svatosti, abychom dosáhli blaženosti.

Na závěr
Naukové upřesnění múže posílit svou koherenci jen na objektivitě dokumentu, a proto se naše analýza rozhodla soustředit na výroky a tvrzení rozvíjené v knize P. Hampsche. Výsledek, který z toho vyplynul, naznačil, že protiřečí katolické nauce o křtu, o očistci a odpustcích, a konečně správně chápanému úmyslu, který stojí nad nezištnou láskou, již máme projevovat vúči svým zemřelým bratřím, když za ně přinášíme eucharistickou oběť. Myšlenka solidarity v hříchu má dúkazy mezi starozákonními prameny chápanými doslova, a to v termínech, které v této oblasti neuznávají vývoj Zjevení až po exemplární případ slepého od narození v evangeliu sv. Jana. Je možné, že struktury hříchu („sociální hřích“) velmi zatěžují posvěcení osob, kvúli kauzalitě podmíněnosti. Kdo by se stavěl proti? Źe duše zemřelých, které jsou ještě v očistci, mohou aktuálně a rozhodujícím zpúsobem škodit duchovnímu zdraví potomkú a že osvobozením jedněch by se mohli aktuálně uzdravit druzí, se jeví jako nová pravda v katolické církvi, bez opory v Tradici: to nelze ani uznat, ani uvést do praxe.

Poznámky

1 Rozšířenou pomúckou v této modlitebné praxi se stala kniha bývalého dominikána Francisa MacNutta Služba osvobozování od zlých duchú, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009, která však, pokud jde o obsažené modlitby, byla vydána bez církevního schválení.
2 „Jednota poutníkú s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot. Nebešťané totiž tím, že jsou dúvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti, zušlechťují bohoslužbu, kterou církev obětuje Bohu zde na zemi, a mnohostranně přispívají k rozvoji církve … Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti“ (II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium [21. listopadu 1964], č. 49. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995).
3 Brovelli, F., Sartore, D., Esequie, in Sartore, D., Triacca, A. M., Cibien, C. (edd.), Liturgia, Cinisello Balsamo 2001, s. 691–694.
4 Sv. Tomáš, De malo, q. 1, aa. 4–5. Poena múže být chápána jako odpověď Boha – Soudce na spáchané zlo zaviněné hříchem, a pak jde o trest. Nicméně sv. Tomáš v Teologické sumě (S. Th. II-II q. 108 a. 4 co) uvádí, že trest (poena) je nejen reakcí na zaviněný hřích, ale múže mít též podobu „sine culpa“, tj. nevyplývá z osobní viny. Nicméně má svoji příčinu (sine culpa, non tamen sine causa): je zařazen do řádu dějin spásy a má vést k očištění a uzdravení. „Musí se však věděti, že nikdy lék (tj. trest) neodnímá většího dobra, aby podporoval menší dobro: jako lék tělesný nikdy neoslepí oko, aby uzdravil patu. Někdy však zpúsobí škodu v menších, aby v lepších poskytl pomoci.“
5 Pavel VI., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina (1. ledna 1967), čl. 5. Enchiridion odpustkú. Předpisy a ustanovení o odpustcích, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000, s. 73.
6 Kongregace pro nauku víry, Instruction on prayers for healing, čl. 8, český překlad: Instrukce Kongregace pro nauku víry o modlitbách za získání uzdravení od Boha z 14. září 2000. ACTA ČBK 4 (2009). Praha: ČBK, 2009, s. 86; Kongregace pro nauku víry, Epistula Inde ab aliquot annis. AAS  77 (1985), s. 1169–1170; Rituale Romanum, Ex Decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, Auctoritate Ioannis Paulii II promulgatum, De exorcismus et supplicationibus quibusdam, Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, MIM, Praenotanda, 13–19.
7 „Servatur ergo ordo caritatis, in quem inseritur poenarum remissio ex dispensatione thesauri Ecclesiae“ (tak je tedy zachováván řád lásky, do něhož se díky rozdělování pokladu církve začleňuje odpuštění trestú (poena)). Pavel VI., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina (1. ledna 1967), čl. 11. Enchiridion odpustkú. Předpisy a ustanovení o odpustcích, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000, s. 84.
8 francouzský originál: Sur la guérison des racines familiales par l Eucharistie (http://www.cef.fr/catho/endit/txtoffic/2007/20070807note6_guerison_ arbre_genealogique.pdf).
9 Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici), kán. 897. Praha: Zvon, 1994.
10 Mac All, K., Généalogie et eucharistie, Saint-Benoît du Salut (36170), Editions Bénédictines, 2000, 2003; Hampsch, J., La guérison de vos racines familiales, …božské řešení obtížně řešitelných problémú (sic!), předmluva fr. Ephraïma, Saint-Benoît du Sault, Editions Bénédictines, 2002; Wells, D., Prier pour la guérison des racines familiales, Saint-Benoît du Sault, Editions Bénédictines, 2004.
11 Jedna věc je zkoušet na sobě vymizení psychické bolesti, jiná věc je skutečně uchopit jeho příčinu.
12 Ellenberg, F., Histoire de la découverte de l’inconscient, Paris, Fayard, 1970, 1994.
13 Laplanche, J. a Pontalis, J.-B., Vocabulaire de la psychoanalyse, Paris, PUF, 1967.
14 Současné vědomosti o schizofrenii umožňují změnit v jejím historickém kontextu tezi, podle níž „je třeba tří generací, aby se někdo stal schizofrenním“. Byla podporována na prvním místě Francoisem Doltem v jeho knize Le cas Dominique. Murray Bowen, jeden ze zakladatelú systematických terapií, rozvinul dost blízkou myšlenku z interakčního hlediska. Tito autoři přinesli prvky reflexe a otevřeli zajímavé pole pro pozorování mezi četnými a synergickými kauzalitami schizofrenie. Ale toto otevření bylo některými autory, fascinovanými lineárními kauzalitami, jakým byl Ancelin-Schützenberger, utvrzeno v dogma.
15 Boszormenyi-Nagy, I. – Spark, G., Invisible loyalties, Maryland, Harper and Row, 1973; Boszormenyi-Nagy, I. – Krasner, B., Between give and take, New York, Brunner Mazel, 1986. 
16 Ferreira, A. J., „Family myths and homeostasy“, Archives of general psychiatry, 1963, 9, s. 457–463.
17 Francouzský překlad 2002, Saint-Benoit du Sault, Bénédictines, 270 s.
18 Kniha Dr. Mac Alla například vypráví o mnoha opakováních episkopálních eucharistií celebrovaných za uzdravení rodokmenu, jejichž prúběh, a priori svátostný, se rozšiřoval o mnoho zázračných účinkú, vizí, zjevení atd.
19 Kongregace pro nauku víry, Instrukce o modlitbách za získání uzdravení od Boha z 14. září 2000, zveřejněno in L Osservatore Romano, 24. listopadu 2000, s. 6–7; srov. La Documentation catholique, n°2238 (17. prosince 2000), s. 1061–1066; český překlad: Instrukce Kongregace pro nauku víry o modlitbách za získání uzdravení od Boha z 14. září 2000. ACTA ČBK 4 (2009). Praha: ČBK, 2009, s. 75–87. 
20 Mohlo by se to ověřit ve velmi klasickém dílku P. R. Garrigou-Lagrange, OP o posledních věcech: L’éternelle vie ou la profondeur de l’ame, Paris, Desclée de Brouwer, 1950, např. v kap. VII: „Láska vúči duším v očistci a společenství svatých“, s. 273n.
21 Více druhú púsobení svátostného nebo paraliturgického nebo charizmatického řádu se praktikuje současně atd. V procesu beatifikace, přisouzení zázraku přímluvy služebníka Božího se předpokládá, že se člověk formálně obrátí s modlitbou na Boha skrze tohoto prostředníka, s vyloučením ostatních svatých v nebi.
22 Jistě, organické, genetické atavismy mohou těžce škodit podmínkám života potomka. Kromě výjimky zázraku bychom si nepředstavili, že prúchod duše alkoholika očistcem k blaženosti by mohl obnovit chromozomální integritu jeho potomka. Toto nešťastné dědictví zústává. Ale Búh zkoumá ledví, pozemskou podmíněnost, chceme-li, stejně jako srdce, kde púsobí milost.
23 „Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanúv, aby měl bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvúli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: ‚Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti‘“.
24 Srov. Katechismus katolické církve, 1869. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001.
25 II. vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (4. prosince 1963), č. 7. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.
26 Morální teologie dávno definovala situaci „habitudinaires“.

List kardinála Tettamanziho rodinám

Veď ty hľadíš na útrapy a žiaľ

Úvod

Slovo do tvojho domu

Najdrahšia rodina,
pri mnohých príležitostiach som si získal tvoju dôveru, vytušil som tvoj nárek, počul som tvoju opakujúcu sa otázku „Prečo?“, dostal som tvoj odkaz, ktorý prosí o pomoc.
Nemám nič, len slová, s ktorými prichádzam do tvojho domu. Všetko, čím trpíš, ma napĺňa súcitom, chcem ti byť nablízku, nájsť odpovede, hľadať spôsob, ako ti môžem pomôcť.
Je potrebné uznať, že v Cirkvi a v našej spoločnosti sa robia pre rodinu mnohé veci, angažuje sa veľa osôb a využívajú sa mnohé zdroje: nech sú požehnaní všetci – osoby aj inštitúcie, ktoré ťa majú na starosti, starajú sa o tvojich drahých, o problémy, ktoré ťa trápia, o ten, ktorý ťa ťaží v súčasnosti či desí smerom do budúcnosti. Nech sú požehnaní!
A mne ostávajú len slová, s ktorými vstupujem do tvojho domu, aby som pozdravil každého, aby som načúval, aby som ti povedal, ako veľmi mi leží na srdci tvoja nádej, tvoja túžba byť šťastnou a ako sa ma dotýka tvoj smútok, tvoja úzkosť a tvoje obavy. A mne ostávajú len slová na vyjadrenie toho, ako veľmi chcem byť znakom Božej lásky, ktorá ťa sprevádza, ktorá ťa požehnáva, ktorá ti zosiela Utešiteľa.
Mám len slová, ale aspoň nimi chcem byť prítomný uprostred teba – rodiny poznačenej trápením a bolesťou.
V pastoračnom pláne našej miestnej cirkvi, ktorý som predložil na tento rok, som povzbudil rodinu, aby sa stala dušou sveta: „Božia láska je uprostred nás“ a rodina ju vyžaruje v každodenných skutkoch, tam, kde žije a pracuje. Vyzval som rodinu, aby bola dušou sveta aj zoči-voči rôznym formám skúšok, chorôb a bolestí.
Týmto listom sa ti chcem priblížiť, vniknúť hlbšie do skúšky, ktorou prechádzaš, podeliť sa s tebou o niektoré dojemné a povzbudivé svedectvá, o ktorých som sa dozvedel. Predovšetkým však chcem počúvať, čo hovorí o rodine Božie slovo, a to v nejakom úryvku z evanjelia. Vskutku, viera nás uisťuje, že neexistuje iná cesta spásy, neexistuje iná nádej na šťastný život, iba v spoločenstve s Otcom nášho Pána Ježiša Krista.
Môj list sa zrodil v období, keď naša Cirkev slávi, uvažuje a modlí sa na tieto sviatky: Sviatok rodiny, Deň ochrany života, Deň solidarity, Svetový ďeň chorých. Źelám si, aby tieto dni vytvárali čoraz viac jednotný obraz, pričom každý z nich osvetľuje nejaký aspekt slávenia jediného tajomstva lásky, ktoré nám bolo darované, a ktoré chce Boh ponúknuť všetkým (Rodina sa stáva dušou sveta, 35).
Som presvedčený, že práve v rodine nachádzajú tieto rozličné aspekty Božej lásky naozaj nádherné vtelenie a zvlášť súdržné a plodné uskutočnenie.
Preto by som bol veľmi rád, keby práve do tvojej rodiny i do všetkých rodín, ktoré prežívajú chvíle skúšky a trápenia, mohol doraziť môj list. Áno, sú to len slová. Ale chcú byť objatím, modlitbou a požehnaním.

1. Návšteva u chorej matky
Rodina sa spája okolo jej utrpenia
Mama, ako ti je?
Tvoje deti sú už dosť veľké na to, aby vytušili vážnosť situácie, no ešte dosť malé na to, aby ovládli rozpaky. Ktovie, kde sa naučili mať takú nesmiernu starostlivosť, akou ťa zahrňujú.
Daniela, hoci má len pätnásť rokov, stala sa dôkladnou a dobre fungujúcou pani domácou. Pravdu povediac, výsledky jej žehlenia vyvolávajú trochu úsmev, ale zlepší sa; na druhej strane, ty nemôžeš dlho stáť na nohách. Ani Štefan, tvoj najstarší syn, nie je horší v domácich prácach, aj keď si si všimla, že je viac uzavretý do seba a tvrdohlavý. Kto si vie predstaviť, čo sa odohráva vo vnútri dospievajúceho chlapca, ktorý má problémy sám so sebou? Vytušila si, že niekedy – hoci je veľký a mocný – potajomky plače. Možno od zlosti, možno z nepochopiteľného pocitu viny, z neschopnosti, ktovie? A ty nevieš nájsť slová, ktorými by si pohladila jeho zranenia.
Mama, ako ti je?
Aj tvoj manžel s tebou od istého času zaobchádza ako s dcérou. Po ktovie koľkých rokoch ťa znovu zahŕňa láskavosťou a nežnosťami. Nikdy nebol zhovorčivý, ale teraz aj jeho mlčanie je plné pohľadov, úsmevov a pohladenia. Ktovie, prečo sa s tebou rozpráva šeptom a dokonca veľmi ľahko ti dáva za pravdu.

Navštívenie, ktorá otvára pre dôveru, trápenie, ktoré otvára pre zdieľanie.
Mama, ako ti je?
Aj ja ťa chcem prísť navštíviť a pozdraviť. Tisíckrát opakovaná otázka – ako určitý druh pozdravu bez očakávania odpovede – sa stáva pre teba úzkostlivou, ba dokonca chúlostivou, keď choroba poznačuje tvoju tvár a diagnóza plná nezrozumiteľných termínov ťa evidentne znepokojuje.
Ako ti je? Pýtam sa ťa. Počas rozhovoru so mnou zdieľaš v jednoduchosti svoje úzkosti, nádeje, ba aj radosti a máš chuť plakať. Pri manželovi, pri deťoch či pri iných, ktorí ťa prichádzajú navštíviť, to všetko zostáva zahalené zdržanlivosťou, určitým ostychom, aby to pre nich nebolo ešte ťažšie. Biskup či kňaz – tí radi počúvajú.
Rozprávaj mi o svojej nádeji, alebo skôr o nepatrnej nádeji, ktorá ti zostala po mesiacoch trápenia striedajúcich sa s podozreniami, skúmaním, tichým znepokojením, ktoré sú stále tu.
Nepatrná nádej: „Áno, snáď tento nový liek… Naozaj, je mi trochu lepšie… Nežiadam veľa, aspoň aby som mohla vidieť ako deti trochu vyrastú… Štefan bude maturovať… Hoci sa neuzdravím, aspoň nejaký ten rok ešte požiť…“.
Keď ráno všetci odídu do práce a do školy, tebe sa chce plakať, cítiš neopísateľný smútok, samotu plnú obáv. Zostávaš ležať v posteli so svojimi bolesťami zmiernenými liekmi, so svojimi myšlienkami v polospánku spomienok, fantázií, mučivej samoty. Nedokážeš sa zbaviť nedovolených myšlienok na smrť, na kázeň na pohrebe, na kvety, na Štefana, ktorý sa nenechá objať ani v takejto chvíli…
Rozprávaj mi aj o prekvapivých chvíľach radosti. Ako sa všetci stali milí! Aj chlapci sú doma častejšie. Tvoja matka, bratia, ba aj svokra si vždy nájdu dôvod, aby ti zatelefonovali: „Ako sa máš? Môžeme pre teba niečo urobiť…?“.
A vtedy sa cítiš šťastná. Vari sa môžeš cítiť šťastná v tejto svojej situácii? A predsa. Keď vidíš iných, ktorí sú na tom horšie, keď vidíš tých, ktorí nemajú nikoho, kto by s nimi šiel na kontrolu, nikoho, kto by s nimi čakal na terapiu, kým prídu na rad, keď vidíš tých, ktorí sem prichádzajú nevedno odkiaľ, aby podstúpili liečbu a musia hľadať miesto, kam pôjdu po terapii. V čakárňach zavše vzniká dôverný a konfrontačný rozhovor.
A ty máš privilégium, že si našla lekára, ktorý je starostlivý, diskrétny, zatiaľ čo ostatní ti hovoria o tvrdej komunikácii, o živote poznačenom byrokraciou, o žalostných a zle riadených zdravotníckych štruktúrach.
A ty máš privilégium, že môžeš preukázať gesto solidarity – práve ty, ktorá to najviac potrebuješ, a vysloviť slová útechy – práve ty, ktorá ich tak veľmi očakávaš od druhých. Nepatrné gestá a nesmelé slová, ktoré sa majstrovsky naučil aj tvoj manžel, môžu premeniť čakanie na východisko, môžu ponúknuť sprievodcu v samote, otvoriť cestu zo slepej uličky. Zviesť niekoho autom, dať adresu, poskytnúť nocľah na jednu noc – rodina v skúške nachádza útechu, zatiaľ čo sama útechu ponúka. Je to tajomný zázrak, akoby nepretržité Božie dielo: „Nebesia rozprávajú o sláve Boha a obloha hlása dielo jeho rúk. Deň dňu o tom podáva správu a noc noci to dáva na známosť“ (Ź 19, 2 – 3).

Slovo od Boha
Očakávaš, že aj ja ti niečo poviem, veď biskup má mať nejaké Božie slová.
Áno, Pán je blízko, Pán je s tebou. Nepotrebuješ, aby som ti to hovoril, hoci keď to hovorím ja, znie to trochu nudne. Nepotrebuješ, aby som ti to hovoril, pretože on je dôverníkom tvojich modlitieb, plných nárekov a vzdychov, vo dne i v noci. On je tvojím priateľom a keď myseľ kapituluje pred budúcnosťou a pred srdcervúcim tušením, že neuvidíš svoje deti dospievať,  povzbudzuje ťa jeho prítomnosť skrze odovzdanú modlitbu.
Pán je s tebou. Vieš, že jeho prítomnosť nie je magická, aby vyriešila problémy nejakou formulkou. Podobá sa skôr jeho pozemskému životu. Ježiš naďalej prechádza popri domoch a životoch ľudí, aby ich vyniesol na svoj kríž na Kalváriu; padá a vstáva, plače a modlí sa, kričí a odpúšťa. Taká je Pánova prítomnosť, niekedy krušná, tajomná; a predsa istota, že si s ním, otvára tvoju bolesť a úzkosť spoločenstvu s ním, ktoré je útechou.
Akoby sa kríž stal ľahším, pretože si spojená s Kristovým krížom; akoby nevýslovná úzkosť – naplnená predtuchou, že musíš zomrieť –, stala sa vzývaním oveľa väčšej nádeje.
Slová, ktoré si roky opakovala bez povšimnutia, sa odhaľujú, prenikajú do mysle a tela, spôsobujú pohnutie a premenenie. Ako keď anjel povedal Márii: „Pán s tebou!“ a Mária sa nad týmito slovami zarazila. Tak aj ty, keď počuješ: „Zomrel… vstal z mŕtvych… vzkriesenie a život…“, zachvacuje ťa istá bázeň, chvenie, ako keď sa niekto približuje k poslednému úseku cesty a pred ním sa ukáže priepasť. Modlíš sa teraz s novou silou: „Zdravas Mária. Pros za nás. Teraz i v hodinu smrti našej“.

Rodina sa učí modliť
Pán je blízko, Pán s Vami.
Liturgický pozdrav sa chce stať domácim pozdravom. Choroba mladej matky navštívila dom, pričom vyvoláva strašné otázky. Viera je vystavená skúške. Skúška môže vyústiť do hlbokého zúfalstva, vzbury, ktorá nechce nič viac počuť. Avšak skúška môže tiež zhromaždiť celú rodinu, aby sa znovu naučila spoločne sa modliť.
Modlitba v rodine sa často vytráca kvôli nepochopiteľným a neprekonateľným prekážkam. Buď sme zabudli modlitebné formulky, alebo tam vládne ovzdušie, ktoré uzatvára modlitbu do čistých emócií či utajených úkonov, alebo čas rodinného života je rukojemníkom hostí prekážajúcich rodinnej modlitbe – ako sú televízia, nutnosť plniť rôzne povinnosti, nemožnosť zosúladiť si čas.
Zistil som však, že je ľahšie modliť sa v rodine, kde sú malé deti alebo niekto ťažko chorý. Teda rodina – zvlášť keď k tomu pri návšteve chorého vyzve kňaz alebo sám chorý – sa takmer samozrejme zhromaždí, pričom jednoduché slová modlitby sa stávajú spoločným vzlykom a nádejou.
Aj Štefan sa modlí a ktovie, možno modlitba trochu rozviaže uzol zmätku a vzbury, ktorá v ňom vládne. Aj Daniela sa modlí a zdá sa, že modlitba ju robí dospelejšou, viac ženou, akoby cítila volanie starať sa o iných. Aj tvoj manžel sa modlí a je to, akoby ste boli opäť snúbenci, keď ste boli do seba zaľúbení, keď láska sľubuje, že sa ničoho nebojí. Aj ty sa modlíš, mama, a viac ako svojimi bolesťami sa trápiš tým, ako by si mohla uľahčiť utrpenie tvojich blízkych.

Diskrétne klopanie solidarity na dvere tvojho domu
Nie je ľahké prijať, že sme chorí; chceme zakryť pravdu aj pred sebou samými a ukázať, že sme stále vo forme, dobre nalíčení, dobre oblečení a naznačiť, že každá zvedavosť je nepríjemná. Chceme akoby vzdialiť od nás pohľady susedov, ktorí si kladú otázku: „Ako to, že od istého času neodchádza v danú hodinu do kancelárie?“ Keď susedia nakoniec vytušia, čo sa deje, obchádzajú tvoj dom zahalený narážkami a neoverenými správami, no vzďaľujú sa so zle skrývanými rozpakmi.
Naopak, ty si s prekvapením zakúsila, že ak hľadáš, nájdeš, ak prosíš, dostaneš. Aj v tvojom dome existuje solidarita. Svieca pripravená vydať žiaru, keď sa zažne plameň. V tvojom dome býva pani, odborníčka na choroby, ktorá ťa prichádza navštíviť, keď si sama, a povzbudzuje ťa. Rozpráva o tom, koľko ľudí pozná, ktorí sa uzdravili práve z tvojej choroby. Býva tam tiež pani – tú máš ešte radšej – ktorá doma varí cestoviny a ktorá v nedeľu s opravdivou radosťou a nezištne napráva Danielinu neskúsenosť v kuchyni. Bývajú tam aj rovesníci tvojich detí, ktorí sa pri navonok bežných návštevách, stávajú tvojimi dôverníkmi.
Premenlivé životné podmienky choroby a pokora prosiť o pomoc ukazujú, že celé mesto je pospájané reťazou dobrých vzťahov, ktoré dokážu vytvoriť skutočné bratstvo. Stretla si sa s lekármi a ošetrovateľmi, ktorí sa zaoberali tvojou chorobou, akoby to bol ich osobný prípad: mali radosť z každej nádeje, boli zarmútení pri každom zlom príznaku. Na klinike si stretla ochotných dobrovoľníkov, kňazov, ktorí poznajú tajomstvo útechy, spoločníkov bolesti, schopných byť ľudsky nablízku s neobyčajnou starostlivosťou.
Ani tebe nechýbalo patričné nepohodlie dlhého čakania, neistoty a byrokratického zdržovania, nevľúdnych spôsobov. Všetky tieto veci, ktoré človeka obzvlášť rozčuľujú, keď je chorý a vo všetkom netrpezlivý. Musíš však tiež uznať tú veľkú starostlivosť a veľkú ochotu. Možno si mala mimoriadne šťastie. Keby vedeli, ako človeku v núdzi dobre padne, počuť diskrétne klopanie solidarity na dvere svojho domu!

Pamätám na teba
Mama, ako ti je?
Som rád, že som ťa navštívil. Aj ja som sa naučil mnoho vecí. Sú chvíle, keď by som chcel vstúpiť do domov ťažko chorých s mocou Pána a prikázať zlu, aby vyšlo von, aby viac netrápilo Božie deti.
Som si však vedomý, že Pánova moc daná apoštolom má svoju vlastnú cestu, bez hluku a zázrakov, vyznačuje sa jednoduchými znakmi súcitu, tvrdohlavosťou bezhraničnej dôvery voči Otcovi, nepremožiteľnou silou nádeje vo večný život.
Túto moc som dostal od Pána a sľubujem ti, že moja nemohúcnosť sa stáva modlitbou a požehnaním pre teba a tvojich blízkych, ako aj pre všetkých ťažko chorých.

2. Pre starú mamu Máriu
Źena predtým

Túto úvahu venujem Silvii a jej bratom.
Pri jednej návšteve farnosti ku mne podišli ako poslední; Silvia a jej matka – stará mama Mária, ako ju volajú. Je jasné, prečo chceli byť poslední – chceli sa dlhšie porozprávať. Potrebuje to Silvia, ktorá drží starú mamu Máriu za ruku, akoby bola dieťa. Stará mama Mária sa obzerá, usmieva sa, zaujíma sa o veci okolo, priblíži sa a chce ma pohladiť: Čo vidí jej pohľad? Čo chce povedať, keď sa jej pletú slová? Čo chce vyjadriť tým svojím odzbrojujúcim úsmevom?
Silvia mi rozpráva: „Moja matka bola výnimočná žena. Oddaná, pracovitá, inteligentná. Pred mnohými rokmi ovdovela, ale naďalej prežívala život s mimoriadnou energiou a múdrosťou. Nikdy nežiadala nič pre seba, všetko robila pre nás, deti. Neustále nás povzbudzovala v štúdiu, v práci, aby sme si založili rodinu. To ešte nehovorím o vnúčatách – bola zbožňovanou babičkou, stará mama Mária, vždy sa tešila, keď ich mala pri sebe, radila a zasväcovala do tajomstiev varenia a šitia. Chuderka stará mama, Mária, teraz ma ledva spoznáva!“.

Źivot sa zmenil
Źivot starej mamy Márie sa zmenil príliš rýchlo. Zjednodušene sa to dá nazvať, že stratila pamäť. Ukázali sa vážne príznaky: opakujúce sa otázky akoby bola niečím posadnutá; znenazdajky sa schytila a išla preč, ako niekto, kto zabudol, čo hľadá; prelistovala časopisy bez toho, aby prečítala slovo – práve ona, ktorá sa nadchýnala a zaujímala o všetko okolo! Trikrát si zabudla kľúče; prepočítavala peniaze, bez toho, aby si zapamätala, koľko ich bolo – práve ona, taká precízna! Źivot starej mamy Márie sa zmenil a tým sa zmenil aj život Silvie. „Nuž, kto jej mal pomôcť? Som jediná dcéra, bývam najbližšie. Stará mama práve mne pomohla najviac, čo sa týka detí a zamestnania!“
Aké utrpenie! Silvia odchádza z domu s vedomím, že sa treba ponáhľať späť, s myšlienkou: „Len aby niečo nevyviedla“. Mnohé priateľstvá, mnohé záujmy museli ísť bokom. Aj život rodiny je poznačený napätím. Nie preto, žeby manžel a deti nechápali, veď všetci majú radi starú mamu Máriu. Trvá to dlho, a to všetkých unavuje: deti sú po čase nervóznejšie a odvrávajú, manžel sa stáva nevrlý: „Už to takto ďalej nejde, aj ty sa zničíš!“.
Počúvam, ako sa Silvia predo mnou otvára a viem si predstaviť jej ťažkú súčasnú situáciu: obavy o budúcnosť, jej bezmocnosť zoči-voči ťažkostiam, diskusie medzi súrodencami o možných riešeniach a starú mamu Máriu, ktorá blúdi po dome len s občasným zábleskom jasnej mysle a dlhými obdobiami zmätenosti.
„Skúsenosť nás učí, že keď sa rodina stretne s bolestnou skutočnosťou choroby, je podrobená ťažkej slúške. Musí zmeniť rytmus života a prijať na seba novú a ťažkú zodpovednosť. Mení sa kvalita vzťahov, predovšetkým v jej vnútri, ale aj navonok“ (Rodina sa stáva dušou sveta, 16).

Trápenie naplnené milosťou láskavosti
Mnohí a mnohé, tak ako Silvia, berú na plecia bremeno a nesú ho: nedomáhajú sa riešenia, neprotestujú. Sú len unavení.
Chcel by som poznať tajomstvo požehnania, ktoré prináša úľavu. Silvia a jej rodina sa starajú o starú mamu Máriu a robia to radi, aj keď nie bez námahy, pretože cítia povinnosť byť vďační. Hovoria, že ide o niečo viac, o určitý druh výmeny medzi dávať a mať, hovoria o neodvolateľnej úcte k životu osoby. „Źivot je potrebné milovať, ochraňovať a slúžiť mu počas celej jeho existencie, od počatia po prirodzenú smrť. Ochraňovať život človeka znamená prijať ho od začiatku až do konca, milovať ho aj vtedy, keď je nepohodlný a bolestný“ (Rodina sa stáva dušou sveta, 15).
Keď povzbudzujem rodinu, aby žila svoje poslanie stať sa dušou sveta, s mimoriadnym obdivom myslím na taký spôsob existencie rodiny, keď sa v každodennom preukazovaní lásky skutočne otvára pohostinnému prijatiu samého Boha. Čo vlastne znamená „duša sveta“? Duša je schopnosť osoby žiť vo vzťahu s Bohom a s inými. Rodina sa stane dušou sveta, keď sa bude deliť o nezištnú lásku, ktorá je znakom Božej prítomnosti. Silviina rodina – ako aj mnohé iné rodiny – je v tomto preukazovaní lásky ako svetlo, hviezda, ktorá ukazuje možnú cestu, správny smer a takto mnohých povzbudzuje na ceste.
Trochu úľavy – tak vítanej a potrebnej – prichádza pre Silviinu rodinu zo strany centier ošetrovateľskej starostlivosti, v ktorých sa vedecký pokrok mení na špecifickú pomoc pre chorých a na úľavu pre tých, ktorí ich služby potrebujú. Personál, ktorý tam pracuje, možno často obdivovať za jeho trpezlivosť, jemnosť, húževnatosť. Koľko energie vynaložia, aby odolávali príliš rýchlemu chradnutiu chorého. Táto práca nemá zjavné výsledky, zdanlivo nič neprodukuje. Kto žije zdravo, kto je mladý, len ťažko si uvedomí, aké frustrujúce môže byť venovať sa práci s ťažko chorými. Možno žiť aj bez toho, aby sme spoznali tento veľký zármutok a veľkú námahu; som však presvedčený, že je to veľké ochudobnenie. Ľudia, čo ignorujú trápenie ostatných, sami sa stávajú otupení, ohlúpnutí, ochudobnení o ľudskosť.
Silvia vozí starú mamu Máriu do denného centra aspoň na niekoľko hodín denne. Nie je vždy ľahké dosiahnuť, aby na to stará mama Mária pristúpila – znervóznie, zatvára sa a uteká; snaha vychystať ju a presvedčiť často privádza Silviu do zúrivosti. No aspoň tých pár hodín! Pre toho, kto sa stará o iných, je dobré, aby mal čas aj na oddych a na vlastný život. Toto dobro potom blahodarne vplýva aj na chorého.

Útecha modlitby
Stará mama Mária, ktorá akoby zabudla na všetko, si z nejakého tajomného dôvodu pamätá slová modlitieb. Preto keď sa rodina zíde na modlitbu pri večeri, keď sa Silvia predmodlieva ruženec, alebo keď spolu prídu do kostola na omšu, stará mama Mária sa upokojí, ba zdá sa, že sa aspoň na chvíľu sústredí na modlitbu, zapája sa do modlenia perami a mysľou.
Často ma dojíma modlitba najbiednejších, niekedy nerozlúštiteľné slová chorých, žiarivý záblesk, ktorý občas osvetlí tmu neprítomnosti. Prijímam pozvanie, aby som sa zastavil v úžase pred tajomstvom: toľko málo vieme o Božom šťastí!
Zoči-voči ťažko chorým, ako v prípade starej mamy Márie, ako aj zoči-voči mnohým iným formám choroby, existuje riziko, že sa všetko sústredí na starostlivosť o zmiernenie choroby a liečenie zdravotného stavu: aby mali dobrú stravu, aby im nebolo zima, aby im nebolo zle, aby rana na nohe bola liečená správne. Aká hodnotná je táto starostlivosť! Som však zároveň presvedčený, že sa tu napĺňajú  – aj v prípade starej mamy Márie – Ježišove slová: „Všetkých pritiahnem k sebe“ (Jn 12, 32).
Existuje útecha srdca a duše, ktorá prechádza skrytými a účinnými cestami modlitby a existuje spoločenstvo lásky v Bohu, ktoré presahuje každú ľudskú predstavu. Tajomná Božia radosť je príjemným potešením, v nej všetci nachádzame odpočinok, aj stará mama Mária spolu so Silviou a jej rodinou.

3. Učiť sa milovať od toho, kto nevie nemilovať
Jana a Róbert boli pred dvadsiatimi rokmi mladí manželia. Źili si pohodlne a blahobytne. Pred dvadsiatimi rokmi boli krásni, duchaplní, nádejní. Boli šťastní – láska, akademické tituly ako aj práca išli hladko. Dokonalý, závideniahodný pár. Aj prvé tehotenstvo prišlo rýchlo, ľahko, snáď až príliš. Potom sa narodil Henrich.

Zdôverenie sa
Jana mi napísala pre niekoľkými týždňami dojemný list, s ktorým sa chcem s vami podeliť. Píše:
„Henrich sa narodil v piatok napoludnie. Bez veľkého kriku, bez toho, aby som veľa trpela. Mal zavreté oči, jazyk mu ovísal. Pozrela som naňho a pomyslela som si: „Aký je maličký!“
Jeho stav sa však s ubiehajúcim časom nezlepšoval. Všetkým okolo nás to bolo jasné, Róbertovi a mne to stále nedochádzalo. Poslali nás za známym lekárom. Keď sme sa vrátili domov, uložila som Henricha do kolísky, pozrela som naňho a modlila som sa: „Pán Boh dáva, Pán Boh berie. Vezmi si ho hneď teraz! K čomu je jeho márny život?“ Nikdy som úplne nepochopila, ako dokázal Róbert normálne reagovať, ako sa mohol modliť, ako mohol nájsť silu na objatie, ktoré ma utešovalo. Som si istá, že aj on plakal, ale pre Henricha mal len úsmev a nežnosti.
Ja som sa však modlila takto: „Pane, vezmi si hneď tento márny život!“ Odvtedy neustále prosím o odpustenie za moju hroznú modlitbu, prednesenú vo chvíli beznádeje. Odpusť mi, Henrich, odpusť.
Róbert a ja sme sa naučili, že náš syn je ako ostatní, má však odlišné problémy. Keď Henrich prvýkrát povedal „mama“, plakali sme od radosti, hoci to povedal až ako trojročný. Keď nám neobratne a potácajúc sa išiel v ústrety, stáli sme s otvorenými ústami a boli sme na okamih šťastní, hoci Henrich vtedy mal viac ako štyri roky. Naučili sme sa byť trpezliví.
V tom čase, keď Henricha nechcel nikto prijať – ani škola, ani spoločnosť – Róbert a ja sme sa naučili byť pokorní, usmievaví, vďační za to, že niekto nám preukázal aspoň malú láskavosť. Naučili sme sa byť pokorní.
Keď si ľudia začnú všímať deti poznačené neprekonateľnými obmedzeniami – ako to bolo v prípade Henricha či mnohých iných – Róbert a ja sme začali bojovať stále nekončiaci boj, aby bol Henrich prijatý a aby sa odstránili mnohé bariéry, ktoré ešte viac sťažujú náš neľahký život. Naučili sme sa zápasiť.
Zatiaľ čo ostatní rodičia snívali o prvých miestach pre svoje deti v škole, kariére, spoločnosti, my sme sa uspokojili aj s malými pokrokmi u Henricha a s tým, že sa jeho stav nezhoršoval. A týmto spôsobom nás – Róberta i mňa – Henrich naučil, aby sme si pre svoje dieťa želali šťastie a nie bohatstvo a úspech.
Je vari márny takýto život?
Róbert a ja sme ako dospelí spoznali novú nežnosť, porozumenie, aké sme nikdy predtým nepoznali; všetci traja sme prežili poslednú nádhernú dovolenku na Elbe, najkrajšiu v celom našom živote. Potom prišla choroba a Róbertova smrť …
Keď som sa zúfalá vrátila z cintorína, našla som doma Henricha. Veľa nechápal, ale cítil, že sa stalo niečo strašné. A kvôli Henrichovi som začala znovu: najprv prežiť, potom hoci v menšej miere, žiť. Kvôli Henrichovi som začala znova pracovať, bojovať.
Henrich teraz tvorí celú moju spoločnosť. Ak mi niekto preukazuje nejakú nežnosť, ak ma ešte niekto objíma, ak si niekto spomenie, že nehu potrebuje človek v každom veku – za to vďačím Henrichovi. Ak dokážem urobiť niekoho šťastným, je to Henrich, môj dvadsaťročný syn, ktorý však zostal dieťaťom: jemu stačí tak málo, aby bol šťastný. Je vari jeho život márny?“ (Jana, Henrichova matka).

Nikto nie je sám
S vďačnosťou prijímam toto Janino svedectvo a chcem sa s ním – akoby to bol poklad – podeliť s vami všetkými, ktorí ste prijali syna či dcéru s ťažkým postihnutím, aby som sa aj ja mohol zapojiť do reťaze solidarity, ktorá spája rodiny s postihnutými deťmi.
Stretol som sa s matkami a otcami, ktorí prijali diagnózu svojho dieťaťa ako ranu, ktorá sa nikdy viac nevyliečila – prišlo zúfalstvo. Niekto si našiel nejakú neresť, aby zabudol; iného to zničilo a zatrpkol, takže jeho život sa stal pochmúrny, bez osláv, bez úsmevu, samá beznádej; niekto ušiel preč a už sa nevrátil, možno navždy prenasledovaný spomienkou na ten pohľad, na nežnosť dieťaťa.
Existujú však matky a otcovia, ktorí sa ako Jana a Róbert nechali pomaly pomaličky viesť svojím dieťaťom, ktoré samo nemôže chodiť, aby ich doviedlo ďaleko; naučili sa vyššej múdrosti od dieťaťa, ktoré sa samo naučilo tak málo a tak pomaly. Boli vyvedení von zo svojej izolácie a nesmelosti komunikovať práve svojím synom, ktorý sám takmer nevedel komunikovať.
Trpezlivosť, pokora, sila, túžba po šťastí budujú vzťahy: nech sa žiadna rodina a nikto necíti opustený a uväznený v samote. Kresťanské spoločenstvá so svojou tradičnou tvorivosťou a oddanosťou, inštitúcie a združenia horlivých dobrovoľníkov a profesionalita mnohých pracovníkov prichádzajú mnohorakým spôsobom na pomoc tým, ktorí majú postihnuté dieťa. Pomoc neodstraňuje ťažkosti, ale robí ich znesiteľnejšími, nezbavuje obáv pokiaľ ide o prítomnosť a budúcnosť, ale uľahčuje úzkosť.
Sme pozvaní odpovedať na potreby tých najslabších, je to výzva, ktorá buduje vzťahy: nestačia inštitúcie zamerané na takúto pomoc, ale všetci musia rozšíriť svoje srdce a svoj život, aby sa zdieľali, boli vnímaví, ochotní, aby „asistenčné služby“ dostali konkrétnu podobu, napr. sused v dome, ktorému venujem jedno popoludnie; chlapec, ktorého pozvem na oslavu narodenín so svojimi vnúčatami, jeho rovesníkmi; priateľ, ktorému zatelefonujem, pretože v kalendári je pre neho významný dátum.

Zvláštne cesty šťastia
Súcit, hoci spontánny a dobre myslený, môže sa stať postojom, ktorý ponižuje. Rodí sa z naivnosti. Človeka prirodzene napadne, že si predstaví sám seba v inom tele, v iných dejinách a urobí záver: „Ak by som bol ako ten, kto nevie robiť to a ono, kto nevie ísť tam či onam, kto nikdy nezažije takú či onakú skúsenosť… bol by som nešťastný“.
Avšak šťastie chodí zvláštnymi cestami a stalo sa mi, že som našiel viac radosti tam, kde nešlo o takýto súcit. Dnes sa často zavádza nový pojem, ktorý si zasluhuje pozornosť, a je v ňom podľa mňa hlboká pravda. Zvykne sa hovoriť: „inak obdarovaný“. Naozaj, existujú dary, ktoré sa príliš prehliadajú. Bojím sa, že svet bude odsúdený na to byť nešťastným, ak ich nespozná. Našimi učiteľmi môžu byť práve muži a ženy, ktorí nedokážu sledovať rýchly rytmus produktivity a vrtké konvenčné vzťahy.
Umenie byť šťastný si vyžaduje schopnosť radovať sa z  dobrých vzťahov, z malých úspechov, z komunikácie s niekým, kto je nablízku, a nie zo strojeného dobrého správania. Nie všetci zažívame rovnakú radosť, no mnohí ju asi nezažijú vôbec.
Ako istú cestu k dosiahnutiu šťastia odporúčam starať sa o šťastie iných. S touto skúsenosťou sa mi zverili všetci tí, ktorí venovali trochu času ľuďom, čo potrebovali pomoc: „Išiel som darovať, a namiesto toho som bol obdarovaný ja“.
Koľko veľa sa ešte musíme naučiť! „Je potrebné – zvlášť u mladých – napomáhať také výchovné metódy, ktoré sú jednak v protiklade ku kultúre, ktorá predkladá, že šťastný život spočíva v zdraví, vo fyzickom a psychickom blahobyte, no tiež ponúkajú kresťanskú a celostnú víziu ľudského života“ (Rodina sa stáva dušou sveta, 17).

Otázka prečo
Narodenie Henricha spôsobilo u jeho matky a otca mnoho otázok, snáď aj pocitov viny, ako aj chvíle vzbury a zmätku. Zvykli sme si pretlmočiť tento chaos myšlienok a pocitov do otázky, ktorá znie ako protest a zdá sa, že zostáva bez odpovede: „Prečo? Prečo práve nám? Prečo nám toto Boh urobil?“ Je to modlitba? Je to rúhanie? Je to provokácia? Neviem. Istú odpoveď nepoznám. Možno už aj otázka, celkom spontánna, môže niečo osvetliť. Myslím si, že toto „prečo“ neprinesie žiadne vysvetlenie, ak chce nájsť reťaz príčin, alebo plánov či nejakých zámerov, ktoré sú zodpovedné za to, čo sa stalo. Skôr mi pomáha, ak ma táto otázka privádza k hľadaniu zmyslu a cieľa než k hľadaniu príčiny alebo vinníka: „S akým cieľom sa narodil Henrich? K čomu nás má priviesť?“
Zoči-voči našim „prečo“ zostáva Ježišovo slovo tajomné a zároveň osvetľujúce: „Majú sa na ňom zjaviť Božie skutky“, Božie znaky (Jn 9, 3). Zlo, nespravodlivosť a bolesť neprichádzajú od Boha. Ale znaky Boha, ktorý je láska, pretrvajú aj v ťažkých dňoch skúšky. Často zažiaria znenazdajky v rodine, ktorá má dôvody na to, aby bola skľúčená a nadávala, no namiesto toho prijíma cestu jednoduchosti srdca a sebadarovania. Tam, kde sa prejavujú tieto Božie znaky, rodina sa skutočne stáva dušou a svetlom sveta.
Možno si predstaviť, že odpoveď na otázku „prečo“, bude taká, akú našla Henrichova matka a uviedla vo svojom liste. Toto dieťa – tak ako každé iné – sa narodilo na to, aby bolo šťastné a aby urobilo šťastnými tých, ktorí ho milujú; toto dieťa, tak ako každé iné, pretože potrebuje takú veľkú pomoc, pomáha otcovi i matke a všetkým, ktorí sa oň starajú, aby sa sami stali schopnejšími pomáhať, dávať, porozumieť; skrátka – stať sa lepšími mužmi a ženami, budovať lepší ľudský život.
A to nie je bezvýznamné poslanie.

Záver
Zošli svojho Ducha Utešiteľa
Už nemám viac slov, ktoré by som ti mohol napísať. Ale moja hlboká solidarita, ktorú prežívam vo svojom vnútri a ktorú ti chcem dať pocítiť, nekončí. Slovami i bez slov som naďalej dojatý zoči-voči bolesti nevinných. Naďalej pociťujem hrôzu, ktorú vo mne vyvoláva sila choroby zakaždým, keď sa s ňou stretnem. Naliehavo túžim, aby ten, kto už mnoho trpel, zakúsil v skúške pokoj prímeria. Spontánne prednášam modlitbu, ktorá neustále vyviera zo srdca človeka a ktorá sa dvíha k tebe každý deň: „Prečo, Pane? Prečo sa ukrývaš? Prečo sa nachádzame ponorení do tejto formy bolesti a strachu, hoci by sme od teba očakávali jasný a dobrotivý pohľad?“
Už nemám viac slov, ktoré ti môžem povedať, ale stále ťa obdivujem a som ti vďačný za mnohé svedectvá dobra a nádeje; nekončí svetlo, ktoré mi prezradili tvoje oči a odvaha mnohých bratov a sestier; nekončí láska napĺňajúca mnohé rodiny a prekypujúca z nich  v skúške a trápení. Áno, je mnoho utrpenia, ale zem je plná Božej lásky, ktorá je uprostred nás!
Nuž teda moja modlitba za teba, rodina, ktorá trpíš a si v skúške, nekončí, ale pokračuje. A keď prikladám svoje srdce k tvojmu, počujem, ako zo mňa vychádza prastaré slovo žalmu: „Veď ty hľadíš na útrapy a žiaľ a berieš ich do svojich rúk“ (Ź 9, 35).

Pane, koľké rodiny
prežívajú každý deň od samého rána
ako boj a súženie,
pretože bolesť vstúpila od ich domu;
a koľké prežívajú tento zápas v samote a tichu;
a koľké možno vzývajú tvoje meno
takmer bez nádeje, že im dáš odpoveď.

Ty hľadíš na útrapy a žiaľ,
ktoré sú skryté pred našimi očami;
Zošli svojho Ducha Utešiteľa
do všetkých domovov a do všetkých sŕdc v skúške,
aby sa nik necítil
opustený a zabudnutý.
A svetlo tvojej tváre
nech je pre nás požehnaním
a silou pre naše kroky.
Amen.

Miláno, 1. februára 2009.

Dionigi kardinál Tettamanzi
Milánsky arcibiskup

MANŹELSTVO A HOMOSEXUÁLNE PARTNERSTVÁ

vieroučná nóta kardinála Carla Caffarru, arcibiskupa Bologne

Táto nóta sa v prvom rade obracia na veriacich, aby neboli zmätení komentármi v masmédiách. No odvažujem sa dúfať, že jej budú venovať pozornosť aj neveriaci, ktorí chcú bez predsudkov používať vlastný rozum.
1. Manželstvo je jedným z najcennejších dobier, ktorými ľudstvo disponuje. V ňom sa ľudská osoba nachádza v jednej zo základných foriem svojej realizácie a každé právne nariadenie by malo pôsobiť v jeho prospech, považujúc ho za prednostnú vec verejného záujmu.
Na Západe prechádza inštitúcia manželstva vari svojou najvážnejšou krízou. Nehovorím to na základe čoraz vyššieho počtu rozvodov a rozlúk; nehovorím to ani z dôvodu [ľudskej] nestálosti, ktorá čoraz viac podkopáva manželský zväzok; nehovorím to ani pre narastajúci počet voľných spolunažívaní. Teda nehovorím to na základe odpozorovaného správania.
Kríza sa týka posudzovania dobra manželstva. To z hľadiska posudzovania sa manželstvo dostalo do krízy v tom zmysle, že sa mu už nedostáva úcty, akú si pre svoju veľkú hodnotu zasluhuje. Predstava o jeho neporovnateľnej etickej jedinečnosti sa zatemňuje. Najjasnejším znakom, hoci nie jediným, tejto „intelektuálnej neúcty“ je fakt, že v niektorých štátoch je povolené, alebo chcú povoliť právne uznanie homosexuálnych zväzkov a zrovnoprávniť ich s legitímnym zväzkom medzi mužom a ženou, vrátane možnosti adopcie detí.
Bez ohľadu na počet dvojíc, ktoré by chceli takéto uznanie využiť – i keď by bola iba jedna! –takéto zrovnoprávnenie by znamenalo vážnu ranu pre spoločné dobro. Táto nóta chce napomôcť, aby sme si túto škodu uvedomili. Zároveň chce vysvetliť veriacim katolíkom, ktorí nesú zodpovednosť za verejné veci rôzneho druhu, aby neprijímali rozhodnutia, ktoré verejne popierajú ich príslušnosť k Cirkvi.

2. Zrovnoprávnenie homosexuálneho zväzku s manželstvom v akejkoľvek forme alebo stupni by malo objektívne význam deklarovania neutrálneho postoja štátu voči dvom spôsobom prežívania sexuality, ktoré v skutočnosti nie sú pre spoločné dobro rovnako dôležité. Zatiaľ čo legitímne spojenie medzi mužom a ženou zaisťuje dobro – nielen biologické! – prokreácie (plodenia detí) a prežitia ľudského druhu, homosexuálny zväzok je sám osebe zbavený schopnosti plodiť nové životy. Možnosti, ktoré dnes ponúka umelá prokreácia, sú nielenže spojené s hrozbou vážneho poškodenia ľudskej dôstojnosti, ale v zásade nemenia neprimeranosť homosexuálnej dvojice, pokiaľ ide o poriadok života. Navyše je dokázané, že absencia sexuálnej bipolarity môže predstavovať vážne prekážky z hľadiska vývoja eventuálne adoptovaného dieťaťa týchto dvojíc. Tým takáto adopcia nadobúda charakter násilia páchaného na tom najmenšom a najslabšom, lebo je zaradený do prostredia nevhodného pre jeho harmonický rozvoj.
Tieto jednoduché úvahy ukazujú, že štát vo svojom právnom poriadku nesmie byť vzhľadom na manželstvo a homosexuálne zväzky neutrálny, pretože nemôže byť neutrálny, pokiaľ ide o spoločné dobro: spoločnosť vďačí za svoje prežitie nie homosexuálnym zväzkom, ale rodine založenej na manželstve.

3. ďalšiu úvahu predkladám tým, ktorí chcú o tejto téme nezaujate uvažovať. Zrovnoprávnenie by malo najskôr v právnom poriadku a potom v étose nášho ľudu dôsledky, ktoré neváham nazvať devastujúce. Ak by bol homosexuálny zväzok zrovnoprávnený s manželstvom, bolo by manželstvo degradované na jeden z možných spôsobov ako sa zosobášiť a svedčilo by o tom, že štátu je jedno, či si niekto zvolí skôr jedno ako druhé.
Inak povedané, zrovnoprávnenie by objektívne znamenalo, že sexuálne spojenie s prokreatívnou a výchovnou úlohou je skutočnosťou, ktorá je pre štát nezaujímavá, lebo nie je dôležitá pre spoločné dobro. Tým by sa zrúcal jeden z pilierov, ktorý uznáva nielen naša ústava, ale ho uznávali aj predchádzajúce právne predpisy, vrátane takých antiklerikálnych, aké mal savojský štát.

4. Chcel by som sa zamyslieť aj nad niektorými dôvodmi, ktoré sa predkladajú na podporu spomínaného zrovnoprávnenia. Prvým a najbežnejším dôvodom je, že prvoradou úlohou štátu je odstrániť zo spoločnosti akúkoľvek diskrimináciu a v pozitívnom zmysle čo možno najviac rozšíriť sféru subjektívnych práv. Diskriminácia však spočíva v tom, ak sa neprimeraným spôsobom zaobchádza s tými, ktorí sa nachádzajú v tej istej situácii, ako to jasne vyjadruje Tomáš Akvinský, opierajúc sa o veľkú grécku etickú a rímsku právnu tradíciu: „Rovnosť distributívnej spravodlivosti spočíva v tom, že rôznym osobám prideľuje rôzne veci primerane podľa ich osobnej dôstojnosti. Ak teda niekto považuje takúto osobnú vlastnosť za dôvod, pre ktorý sa tej osobe prideľuje to, čo jej prináleží, nerobí to z rešpektu voči osobe, ale pre danú príčinu [vlastnosť]“1.
Nepridelenie legislatívneho statusu manželstva takým formám života, ktoré nie sú, ani nemôžu byť manželskými, nie je diskriminácia, ale jednoducho uznanie toho, ako sa veci majú. Spravodlivosť značí, že vo vzťahoch medzi osobami vládne pravdivosť. Namieta sa, že keď štát nezrovnoprávni tieto dve formy, nanucuje tým jeden etický pohľad na úkor iného. Povinnosť štátu nezrovnoprávniť tieto dve formy spolužitia však nie je založená na eticky negatívnom súde ohľadne homosexuálneho správania: v tomto ohľade štát nie je kompetentný. Vzniká na základe uvažovania o tom, že v poriadku spoločného dobra, ktorého podpora je primárnou úlohou štátu, má manželstvo odlišný význam ako homosexuálny zväzok. Manželské páry zohrávajú úlohu pri zaistení následnosti generácií, a preto sú uprednostňované vo verejnom záujme a občianske právo im musí priznať inštitucionálne uznanie primerané ich úlohe. Keďže homosexuálne dvojice nezohrávajú z hľadiska spoločného dobra takúto úlohu, nevyžadujú si rovnaké uznanie.
Samozrejme – a to sa nespochybňuje – spolu žijúci homosexuáli sa môžu tak ako každý obyvateľ dovolávať všeobecného práva na ochranu práv či záujmov vyplývajúcich z ich spolužitia.
O ďalších argumentoch nebudem uvažovať, pretože sú irelevantné: sú to skôr zaužívané frázy než racionálne argumenty. Ide napríklad o obviňovanie z homofóbie od tých, ktorí podporujú nespravodlivé zrovnoprávnenie; s problémom nesúvisiace odvolávanie sa na laickosť štátu; povyšovanie akéhokoľvek citového vzťahu na dostatočný dôvod pre získanie civilného uznania.

5. Teraz sa obraciam na veriacich, ktorí nesú verejnú zodpovednosť akéhokoľvek druhu. Okrem toho, že spoločne s ostatnými majú povinnosť podporovať a chrániť spoločné dobro, majú veriaci aj vážnu povinnosť usilovať sa o plný súlad medzi tým, v čo veria a čo si myslia a navrhujú ohľadne spoločného dobra. Je nemožné vo svedomí zosúladiť katolícku vieru a podporu zrovnoprávnenia homosexuálnych zväzkov s manželstvom: to si totiž navzájom protirečí.
Samozrejme, najvážnejšiu zodpovednosť nesú tí, ktorí navrhujú zavedenie takéhoto zrovnoprávnenia do nášho právneho poriadku, alebo hlasujú v prospech takéhoto zákona v parlamente. To je verejný a závažný nemorálny čin.
No je tu aj zodpovednosť tých, ktorí v rôznych formách takýto zákon uskutočňujú. Ak bude treba, quod Deus avertat, dáme vo vhodnej chvíli potrebné usmernenia. Je nemožné považovať sa za katolíkov, ak takým alebo onakým spôsobom uznávame právo na manželstvo medzi osobami rovnakého pohlavia.
Nakoniec by som sa rád obrátil na mladých. Majte úctu voči manželskej láske; dovoľte, aby sa jej čistý jas spojil s vaším svedomím. Buďte slobodní vo vašich myšlienkach a nenechajte sa spútať jarmom pseudoprávd vytvorených masmediálnym chaosom. Pravda a veľká hodnota vašej mužskosti a ženskosti sa nemôžu definovať, ani ich veľkosť stanovovať na základe konsenzu či politických bojov.

Bologna 14. februára 2010, na sviatok svätých Cyrila a Metoda, spolupatrónov Európy

+ kardinál Carlo Caffarra, arcibiskup Bologne

Konferencia biskupov Francúzska
Voľby: hlas pre akú spoločnosť?

Budúci mesiac budú našu pozornosť pútať prípravy na prezidentské a parlamentné voľby. Doba, ktorú prežívame, je časom krízy. Globálna kríza sa dotýka všetkých západných krajín už niekoľko desiatok rokov. Nie je to len špecialita Francúzska. Dopady svetovej finančnej krízy, ktorá vrcholila v septembri 2008, ešte zďaleka nie sú prekonané. Táto nerovnováha je spojená so sociálnymi a politickými ťažkosťami, ktoré sú dôsledkom hlbokej a rýchlej zmeny našich spoločností i všetkých štruktúr, ktoré ich tvoria.
Spájajú sa tu viaceré transformačné faktory. Našu pozornosť si zaslúžia najmä tri z nich. Najskôr spomeňme úžasný vedecko-technický rozvoj, ktorý sa stále ešte nezastavil. Tento nás inšpiruje plánovať alebo priamo realizovať nápady, ktoré boli doteraz len snom či nočnou morou. Dokonalejšie poznanie a pochopenie živých bytostí vyvoláva temer neobmedzené túžby. Preto je naliehavé a nevyhnutné, aby vedel človek lepšie definovať, kým je, a stanoviť podmienky úcty voči ľudskej bytosti ako takej. Bez jasnejšieho pochopenia vlastnej dôstojnosti sa totiž nechá neúprosne fascinovať svojimi vedeckými schopnosťami, pričom od nich očakáva riešenie všetkých svojich problémov a zabúda na riziko, že sa môžu obrátiť proti nemu.
Druhým faktorom transformácie je koniec istej kultúrnej homogenity našich spoločností. Oveľa skôr, ako sme pochopili a opísali realitu globalizácie, naše západné krajiny už zažili – a stále zažívajú – rôzne vlny imigrácie. Dnes existujú pred zákonom ako rovné osoby, ktoré majú najrôznejší etnický pôvod a pochádzajú z rôzneho kultúrneho a náboženského prostredia. U – viac či menej – pôvodných obyvateľov, to môže vyvolať pocit nestability, ktorý je pre život veľmi delikátny. Pre mnohých prichádzajúcich to značí, že sa cítia zle prijatí a nemôžu nájsť miesto v spoločnosti, ktorú však už nemôžu ani opustiť.
A nakoniec, v našich spoločnostiach sa každý čoraz viac odvoláva na svoje práva bez toho, aby ho znepokojovali jeho povinnosti. V tejto oblasti sme bezpochyby svedkami zmeny, ktorá sa začala už dávno. Individuálne slobody prispeli k nárastu zmyslu pre osobnú zodpovednosť. No individualizmus vedie k rozrušeniu spoločenského života, kde každý všetko posudzuje len na základe vlastného záujmu. Hrozí, že spoločné dobro sa bude zamieňať len za sumu partikulárnych výhod.
Tieto zmeny preverujú koncepciu človeka, jeho dôstojnosti a jeho povolania. Predstavitelia vládnucej a zákonodarnej moci sú konfrontovaní s týmito novými problémami.
Rozpad etického rámca znamená, že čoraz väčšiu morálnu váhu má formulácia zákonov. Tieto nevyhnutne zohrávajú úlohu morálnej referencie – za ktorú by mali byť považované – a preto sa legislatívci nemôžu uspokojiť len s pozorovaním vývoja mravov.
V tejto situácii máme ako biskupi povinnosť pripomenúť, že Cirkev od svojich počiatkov uznávala úlohu politiky. V zastupiteľských demokraciách je hlasovanie spôsobom, ako sa na vykonávaní moci môže podieľať každý. Je teda zásadne dôležité sa na ňom čo najserióznejšie podieľať. Hlasovanie nemôže byť jednoducho diktované zvykom, príslušnosťou k istej spoločenskej triede alebo sledovaním partikulárnych záujmov. Treba brať do úvahy aj výzvy, ktoré sa ukazujú, a hľadieť na to, čo by spravilo našu krajinu príjemnejšou pre život a humánnejšou pre všetkých.
Ako kresťania nesmieme strácať dôveru. Veď krízy, ktoré sužujú ľudské spoločnosti môžu byť príležitosťou na ich obnovu a tiež skúsenosťou, ktorá zmení smer budúcnosti. Nesmú nám brániť v tom, aby sme sa stále a za každých okolností usilovali o rešpektovanie dôstojnosti všetkých ľudí, osobitne tých najslabších, a tiež o rozvíjanie spolupráce s inými krajinami pri hľadaní spravodlivosti a pokoja pre všetky národy.
Zároveň nemôžeme od politickej moci očakávať to, čo nám nemôže dať. Vzhľadom na výzvy, ktorým dnes čelíme, nestačí zvoliť si prezidenta republiky a vybrať predstaviteľov parlamentu. Súčasná nerovnováha s jej sociálnym, kultúrnym a ekonomickým rozmerom vo veľkej miere odzrkadľuje tak vplyv industriálnej produkcie a konzumnej spoločnosti, ako aj ich limity a nestálosť. Taký spôsob života, aký už niekoľko desaťročí vedieme, nemožno viesť vo všetkých krajinách sveta a ani nie je navždy udržateľný.
Pápeži a biskupi spolu s inými už dlhú dobu všetkých vyzývajú, aby sa zamysleli na svojím spôsobom života a uprednostnili skôr „byť“ ako „mať“, a aby sa usilovali o „integrálny rozvoj“ všetkých. Inými slovami ide tu o naliehavú výzvu na zmenu spôsobu života. My kresťania sme v mnohých smeroch lepšie vybavení ako mnohí iní na to, aby sme si túto zmenu zvolili a nielen sa jej podvolili.
Dokument, ktorý je prílohou tohto listu podrobne rozoberá niektoré body, ktoré je podľa nás dôležité brať pri nadchádzajúcich voľbách do úvahy. Každý obyvateľ, každý z vás, by mal preskúmať ako reagujú programy a plány politických strán a kandidátov na uvedené problémy a mal by tiež zistiť, či ich riešenia sú alebo nie sú v súlade s takou spoločnosťou, v akej by sme chceli žiť. Každý z vás by si tiež mal tieto body zoradiť s ohľadom na ich dôležitosť pri hlasovaní. Možno k nim samozrejme pridať aj iné.
V tejto hypermediálnej dobe treba byť obozretný najmä voči prehnaným sľubom, ktoré sa šíria informačnými kanálmi, nenechať sa uniesť klebetami alebo ohováraním a tiež pozorne skúmať – nakoľko je toho každý schopný – čo je pravda a čo je správne.
Pri otvorení volebnej kampane sa na vás obraciame s týmto posolstvom a dúfame, že mu budete venovať náležitú pozornosť. Modlíme sa za to, aby pri našej voľbe a voľbe všetkých našich občanov prevládla túžba po dobre všetkých.

Paríž 3. októbra 2011

Stála rada Konferencie biskupov Francúzska

kardinál ANDRÉ VINGT-TROIS, arcibiskup Paríža
predseda Konferencie biskupov Francúzska

Mons. HIPPOLYTE SIMON, arcibiskup Clermontu
podpredseda  Konferencie biskupov Francúzska

Mons. LAURENT ULRICH, arcibiskup Lille
podpredseda Konferencie biskupov Francúzska

Mons. JACQUES BLAQUART, biskup Orleánsu

Mons. JEAN-CLAUDE BOULANGER, biskup Bayeux et Lisieux

Mons. JEAN-PIERRE GRALLET, arcibiskup Štrasburgu

Mons. HUBERT HERBRETEAU, biskup Agenu

Mons. JEAN-PAUL JAEGER,  biskup Arrasu

Mons. JEAN-PAUL JAMES, biskup Nantes

Konferencia biskupov Francúzska
Voľby 2012

Prvky na rozlišovanie 
Cirkev čerpá jasnú predstavu o osobe a všetkých jej navzájom neoddeliteľných rozmeroch zo svojho uvažovania o Kristovi. Táto predstava môže slúžiť na to, aby sa podľa nej riadili a posudzovali plány, ktoré si spoločnosť vytyčuje.

Počatý život
Každá ľudská osoba je v Božích očiach jedinečná. Rozhodné úsilie kresťanov o jej ochranu nie je diktované predovšetkým morálkou, ale láskou k životu, ktorá neslabne v dôsledku choroby či veku. Tento príkaz lásky však verejné autority odmietajú, keď schvaľujú používanie embryí. Rovnako ani potrat nemožno nikdy prezentovať ako riešenie pre matky, ktoré sú v problémoch. Kresťania majú bdieť na tým, aby spoločnosť zasvätila všetky sily prijatiu života.

Rodina
Stvorením ľudskej bytosti ako „muža a ženy“ dal Boh vzniknúť tak biologicky, ako aj spoločensky komplementárnemu vzťahu, ktorý existuje vo všetkých spoločnostiach. Sexuálna rozdielnosť muža a ženy je základnou a štruktúrnou zložkou celej ľudskej existencie. Navyše spojenie muža a ženy spečatené manželstvom je tým najjednoduchším a najúčinnejším prostriedkom pre obnovu generácií, prijatie detí a ich uvedenie do tohto sveta. Preto treba rodine, založenej na trvalom zväzku muža a ženy, pomáhať po ekonomickej stránke a chrániť ju po spoločenskej stránke, lebo prostredníctvom detí, ktoré prináša a vychováva, zabezpečuje ako súčasť spoločnosti jej budúcnosť a stabilitu.

Výchova
Jedným z najvyšších prejavov úcty voči osobe je výchova. Správna výchova predpokladá: slobodu a zodpovednosť rodičov, odovzdávanie všetkých základných poznatkov, špecifickú pozornosť voči tým, ktorí sa v škole boria s problémami, rešpektovanie slobody svedomia, vyučovanie rešpektujúce dôstojnosť a krásu ľudského života.

Vidiek a mestá
Už niekoľko rokov sú napriek opakovanému úsiliu niektoré štvrte a mestá dejiskami násilia a čierneho obchodu. Ešte všeobecnejšie možno povedať, že niektorí z ich obyvateľov sú akoby v týchto podmienkach uväznení, a nemôžu – mnohokrát ani nechcú – zapadnúť do univerzálnej spoločnosti. Na vyriešenie tohto problému nebude stačiť čisto represívna politika. Úsilie treba sústrediť na nápravu, a to najmä zmenou podmienok bývania a dopravy. Nutné sú také opatrenia, ktoré pomôžu obyvateľom pochopiť spoločnosť, v ktorej žijú, a tiež považovať sa za jej významnú súčasť. Dôležitú úlohu pri tom zohrávajú niektoré združenia, ktoré treba v ich činnosti podporiť a povzbudiť.

Źivotné prostredie
Zem nám daroval Stvoriteľ z lásky a človek má byť správcom tohto darovaného dobra. Keď ho Boh vyzval, aby ovládol zem, nevyzval ho, aby ju vyčerpal alebo zničil. Preto Cirkev vyzýva spoločnosť, aby podporovala také spôsoby života, ktoré rešpektujú životné prostredie, a aby túto starostlivosť zakomponovala do svojich plánov na ekonomický a spoločenský rozvoj. Technický pokrok, ktorého je spoločnosť schopná, treba povzbudzovať potiaľ, pokiaľ rešpektuje „ľudskú ekológiu“ (Benedikt XVI.).

Ekonomika a spravodlivosť
Základnou potrebou pre formovanie osoby je práca. Preto je cieľom celej ekonomickej politiky ponúknuť všetkým prichádzajúcim, no zvlášť mladým, perspektívu zamestnania a kvalitnej prípravy na prácu. Taká ekonomická politika, ktorá by sa rozhodla udržiavať ich závislosť na štáte, by protirečila tomuto imperatívu. Verejné autority majú vytvárať spravodlivejšie podmienky v ekonomickom živote a bdieť nad rovnováhou platov, cien a obchodovania. Rovnováha spoločnosti si vyžaduje nápravu disproporcií spôsobených v dôsledku bohatstva.
Spoločnosť sa však neobmedzuje len na chod ekonomiky. Jednou z podmienok jej vitality je nezištnosť, ktorá sa prejavuje v živote rôznych združení i v kultúrnom živote. Štát musí povzbudzovať občanov a pomáhať im v tom, aby sa finančne i osobne zapájali do činnosti rôznych združení, ktoré posilňujú štruktúru spoločnosti.

Medzinárodná spolupráca a prisťahovalectvo
Spoločné dobro predpokladá mier medzi jednotlivcami i národmi. Dôležité je ukončiť používanie sily medzi štátmi, s výnimkou mimoriadnych situácií, keď už všetky ostatné riešenia zlyhali. Vyzývame k spravodlivému deleniu bohatstva a k rozvíjaniu vzájomnej spolupráce. To možno uskutočniť prostredníctvom medzinárodných inštitúcií, ktorých fungovanie a činnosť je v službe dôstojnosti jednotlivých osôb i národov.
Cirkev priznáva každému človeku právo na emigráciu pre zlepšenie vlastnej situácie, hoci je poľutovaniahodné, že každý nemôže ostať žiť vo svojej krajine.
Na zároveň je vo svete zorganizovanom ako ten náš nutná regulácia migrácie. Tú však nemožno zúžiť len na ochranné uzatvorenie hraníc. Táto regulácia musí umožňovať, čo najlepšie úctivé a seriózne prijatie tých, ktorí prichádzajú, a má im ponúknuť skutočnú možnosť integrácie.

Ľudia s hendikepom
Naše moderné spoločnosti sa chvália väčšou pozornosťou voči hendikepovaným ľuďom. Vedia im umožniť, aby si našli svoje miesto v spoločenskom živote. Pri stretávaní sa s chorými alebo hendikepovanými ľuďmi kresťania ochotne nasledujú Kristov postoj a potešujú ich (Mk 1, 40 ; Lk 5, 17…). K takejto starostlivosti ich treba povzbudzovať. No systematické skúmanie prenatálnych údajov, ktoré hrozí tým, že vyústi do odstránenia nenarodených detí s určitým hendikepom, naliehavo nabáda k tomu, aby sa základom spoločnosti stala solidarita s tými najslabšími, ktorou bude celá spoločnosť preniknutá.

Koniec života
Všetci ľudia si zasluhujú rovnakú úctu, bez ohľadu na vek, vyčerpanosť, hendikep či chorobu. Z tohto dôvodu je „eutanázia falošným riešením tragédie utrpenia, riešením nehodným človeka“ (Benedikt XVI.), pretože pod rúškom súcitu smeruje k opusteniu týchto ľudí vo chvíli, keď najviac potrebujú pomoc a sprevádzanie. Dožívanie sa veľkého počtu osôb vysokého veku má byť pre spoločnosť výzvou k väčšej solidarite. Naďalej treba rozvíjať paliatívnu starostlivosť – ktorá je ovocím etického i vedeckého pokroku – aby poslúžila všetkým, ktorí sú na ňu odkázaní.

Kultúrne dedičstvo
Naše krajiny vlastnia plody kultúrneho úsilia predchádzajúcich generácií. Kultúra nie je totožná iba s kultúrnou produkciou alebo s užívaním jej produktov. Každý človek môže svoj osud spojiť s osudom ľudského spoločenstva, a to vzhľadom na tú najdôležitejšiu nádej. Je žiaduce, aby štátne úrady vytvorili podmienky, na základe ktorých môžu mladé generácie profitovať z toho, čo nám zanechala minulosť, a v budúcnosti v tom pokračovať.

Európa
Projekt spoločnej Európy môže zahŕňať veľa spôsobov konania. Vo svojich počiatkoch predstavoval nádherné úsilie zhrnúť dejiny jedného kontinentu v hraniciach odpustenia a  prísľubov. V globalizovanom svete, v ktorom žijeme, však veľkú časť skutočnosti nemožno v takomto zmysle spracovať. No budovanie Európy apeluje na štáty, ktoré sú toho schopné, aby navrhli a obhajovali konkrétny projekt na vytvorenie priestoru slobody a tvorivosti.
Európska únia sa stala inštitucionálnym rámcom väčšiny ľudských aktivít v našej krajine. No často sa správa tak, akoby bola administratívnou a byrokratickou inštanciou. Jednotný trh je významným projektom len v takej miere, v akej ho sprevádza aj duchovná vízia týkajúca sa človeka. Kresťania si neželajú, aby bol človek v Európe redukovaný len na konzumenta, ktorý bude neustále nespokojný a ustarostený o svoje práva. Chcú aby Európa svojim obyvateľom umožňovala zodpovedne využívať duchovné, morálne, ekonomické a politické zdroje, ktoré im patria, pre dobro celého sveta.

Laicita a život v spoločnosti
V našej krajine poznačila vzťah medzi Katolíckou cirkvou a štátom zložitá a často konfliktná história. Dnes je už tento vzťah upokojený a je to dobré pre rovnováhu v našej spoločnosti.– Na základe zákona z roku 1905 žijeme v stave oddelenia a laicita je konštitučným princípom francúzskej republiky. Cirkev niekoľkokrát opätovne potvrdila – a najmä na sté výročie zákona z roku 1905 (1) – že akceptuje tento stav, v ktorom sa nachádzame. Oddelenie však neznamená vzájomné ignorovanie: je veľa oblastí a príležitostí na stretanie, dialóg, tak na úrovni miestnej, ako aj celonárodnej. Ak sa štát nepriznáva k žiadnemu náboženstvu, ani cirkvi finančne nepodporuje (čl. 2 zákona z r. 1905), musí zaistiť slobodu svedomia a tiež garantovať slobodné vykonávanie bohoslužieb (čl. 1). Tejto slobode zodpovedá dôsledná interpretácia zákona zo strany práva. Nedávno sa na scéne opäť objavila diskusia o laicite, a to z dôvodu prítomnosti veľmi početnej skupiny obyvateľov moslimského náboženstva a otázok, ktoré vznikli na základe istých praktík tejto menšiny. Takéto diskusie však nesmú negatívne ovplyvniť status náboženstiev v našej krajine v tom zmysle, že by to viedlo k ešte prísnejšej laicite, to jest takej, ktorá zakáže všetky náboženské prejavy na verejnosti. Isté administratívne praktiky ukázali, že takéto nebezpečenstvo nie je len iluzórne.
Rovnako určité neprimerané reakcie v nedávnych debatách ukázali, že netolerancia voči Katolíckej cirkvi (a náboženstvu vo všeobecnosti) nie je len pozostatkom minulosti. Katolíci nechcú byť občanmi, ktorí majú v demokratickej spoločnosti zakázané prehovoriť. Tým, že vyjadrujú, čo si myslia, nechcú vystupovať proti racionalite a slobode myslenia tých, ktorí nezdieľajú ich vieru. Prajú si pokojnú a otvorenú aplikáciu zákona a smerníc, ktoré definujú laický stav našej spoločnej republiky.

Ako sa dostať ďalej
Sociálne, ekonomické a etické problémy sú čoraz komplexnejšie. Názory odborníkov môžu síce občanom pomôcť pri ich úvahách, ale nemôžu ich nahradiť.
Vychovávať svedomie rozumným dialógom o viere je pre všetkých veriacich príkazom, ak nechcú raz a navždy ostať len pri nejakom predpise. Cirkev vyzýva k objavovaniu bohatstva jej učenia ohľadne celého človeka, ktoré vytýčili pápežské encykliky a ktoré je zhrnuté v Katechizme Katolíckej cirkvi.
„Mnohé cynické alebo jednoducho nerozvážne postoje viedli k strate zmyslu pre spoločný osud, počnúc tvrdením, podľa ktorého je každý zodpovedný len sám za seba, pričom sa zabúda na to, že práva nemajú zmysel, ak nie sú spojené so zodpovednosťou […] takže zmysel existencie už viac nie je naviazaný na druhých a samotné vnímanie všeobecného záujmu je narušené/poškodené. Dlhodobé politické návrhy sa devalvujú. A očakávania občanov sú v dôsledku toho skreslené. Už viac neexistuje hierarchia priorít a každý požaduje zásah štátu kvôli svojim partikulárnym problémom“ (2).
Ak „Cirkev nemôže a nesmie vziať do svojich rúk politický boj, s cieľom vytvoriť čo možno najspravodlivejšiu spoločnosť. […] Ale takisto nemôže a nesmie zostať na okraji v boji za spravodlivosť. Musí sa doň začleniť cestou rozumných argumentácií a musí prebúdzať duchovné sily, bez ktorých sa spravodlivosť, ktorá si vždy vyžaduje aj odriekanie, nemôže ustáliť ani prosperovať“ (3).
Skutočný ľudský rozvoj „je nemožný bez opravdivých ľudí, bez ekonomických pracovníkov a politikov, ktorí by vo svojom svedomí pocítili mocnú výzvu starať sa o spoločné dobro. Nevyhnutná je pritom tak profesionálna príprava, ako aj mravná dôslednosť“ (4).
„Kríza sa pripravovala už dávno. Najskôr sa prejavila v oblasti ekológie. Po nej rýchlo nasledovala potravinová, finančná, ekonomická, monetárna a sociálna kríza, ktoré odhalili ešte oveľa hlbšiu krízu, krízu duchovnú, krízu zmyslu. Táto kríza najhlbšieho zmyslu existencie sa maskovala nadmernou dôverou v liberálnu ekonomiku. Dnes je zrejmé, že samotná ekonomika nemôže poskytnúť adekvátnu odpoveď na všetky problémy spoločnosti“ (5).
„Chceli by sme dúfať, že sa na finančné výkyvy z roku 2008 nezabudlo a že udalosti, ktoré vyvolali, nebudú pokračovať. Kontroly finančných tokov uskutočnené na národnej i medzinárodnej úrovni sa usilujú dať to do poriadku. No ilúzia o veľkom rozdeľovaní verejných fondov naďalej maskuje štrukturálne nedostatky našej krajiny a prispieva k predlžovaniu sna o konzumnej spoločnosti bez reálneho vzťahu k disponibilným prostriedkom, či už v domácnostiach, alebo v spoločnosti. Výzva za podporu nového spôsobu života, ktorú pravidelne opakujeme, nie je len moralistickým zaklínadlom. Je skôr upozornením, že sa ľudský rozum musí postaviť proti excesom nášho systému“ (6).
Bezpochyby je nevyhnutné nanovo zadefinovať spoločné dobro. „Každý musí pochopiť, že jediným okruhom jeho konania a posudzovania nemôžu byť len jeho osobné túžby.  Je celkom možné, že spoločné dobro si bude vyžadovať od každého obete“ (7).
„Źiadna krajina nie je sama schopná vyriešiť migračné problémy doby, v ktorej žijeme. Všetci sme svedkami ťarchy bolestí, nepríjemností a túžob, ktoré sprevádzajú príliv migrantov. […] zahraniční pracujúci aj napriek ťažkostiam, spojeným s ich integráciou, svojou prácou významne prispievajú k ekonomickému rozvoju hostiteľských krajín a napokon aj krajine svojho pôvodu, kam posielajú časť zárobku. Pochopiteľne, týchto pracujúcich nemožno považovať len za tovar alebo iba pracovnú silu. […] Každý migrant je ľudskou osobou, ktorú musia rešpektovať všetci a za každých okolností“ (8).

[1] JÁN PAVOL II.: List biskupom Francúzska, február 2005. In: Vyhlásenie biskupov Francúzska, plenárne zasadanie, jún 2005.
[2] KONFERENCIA BISKUPOV FRANCÚZSKA, RADA PRE RODINU A SPOLOČNOSŤ: Grandir dans la crise. Vyd. Bayard/Cerf/ Fleurus-Mame, rad Documents d Église, marec 2011, s. 18–19.
[3] BENEDIKT XVI.: Deus caritas est. Trnava : SSV, 2006, 28.
[4] BENEDIKT XVI.: Caritas in veritate. Trnava : SSV, 2009, 71.
[5] KONFERENCIA BISKUPOV FRANCÚZSKA: Grandir dans la crise, s. 29.
[6] ANDRÉ VINGT-TROIS: Otvárací prejav na plenárnom zasadaní KBF, Lurdy 2011.
[7] KONFERENCIA BISKUPOV FRANCÚZSKA: Grandir dans la crise, s. 47.
[8] BENEDIKT XVI.: Caritas in veritate, 62.

Bibliografické odkazy
DRUHÝ VATIKÁNSKY KONCIL: pastorálna konštitúcia o Cirkvi v súčasnom svete, Gaudium et spes, december 1965.
Katechizmus Katolíckej cirkvi 2196–2463, 1998.
PÁPEŹSKÁ RADA IUSTITIA ET PAX: Kompendium sociálnej náuky Cirkvi. Trnava : SSV, 2008.
BENEDIKT XVI.: Caritas in veritate. Trnava : SSV, 2009.
KONFERENCIA BISKUPOV FRANCÚZSKA, RADA PRE RODINU A SPOLOČNOSŤ: Grandir dans la crise. Vyd. Bayard/Cerf/ Fleurus-Mame, rad Documents d Église, marec 2011.

Prevzaté z internetovej stránky Konferencie biskupov Francúzska http://www.eglise.catholique.fr/conference-des-eveques-de-france/textes-et-declarations/elections-un-vote-pour-quelle-societe–12713.html