09:00 – Zamyslenia na dnes

(Marián Sterančák) Každý skutok má svoje dôsledky. Každé slovo má svoje dozvuky. Ak vie človek usmerňovať chod svojich myšlienok, ak dokáže ovládať svoje vášne a náruživosti, jeho slovo môže prinášať radosť a šťastie ľuďom, a z jeho skutkov môžu mať ľudia mnoho úžitku. Ak sa však človek stane hračkou svojich vášní a náruživostí, ak temné sily zla zastrú hmlou rozhľad jeho rozumu a oslabia moc jeho vôle, potom môže z jeho slov vyrásť bolesť a žiaľ, potom ovocím jeho skutkov môže byť hanba a strach, bieda a smrť. A toto môžeme vidieť v dnešnom Božom slove. Ján musel počítať, že za to napomenutie, ktoré adresoval Herodesovi a jeho nezákonnej manželke, ho môže čakať jedine tvrdý trest. Napriek tomu nešiel do kompromisu. Čo to znamená pre nás? Musíme si osvojiť to, čo miloval Ježiš aj Ján Krstiteľ. Pravdu a dobro.

V roku 2020 si pripomíname 70. výročie likvidácie kláštorov – násilného vyvezenia rehoľníkov z kláštorov komunistickým režimom počas tzv. Barbarskej noci, čím sa mal ukončiť život rehoľníkov a rehoľných komunít v bývalom Československu. Konferencia vyšších rehoľných predstavených na Slovensku prináša sériu dokumentov s názvom Barbarstvo moci, ktoré sprostredkúvajú svedectvo doby cez prizmu historických faktov a výpovedí svedkov. Súčasne ponúka v osobitných videách s názvom Svedectvom o barbarskej moci autentické výpovede tých, ktorí boli v čase Akcie K a Akcie R priamo v centre diania. V každom dokumente vystupujú členovia alebo členky z jednej slovenskej rehoľnej kongregácie.

Komunistický režim chcel zbaviť spoločnosť prítomnosti rehoľníkov a akýchkoľvek iných pre socialistickú spoločnosť politicky nespoľahlivých a nebezpečných živlov.

Preto po sústreďovacích a preškoľovacích táboroch vznikli ďalšie tábory. Mali to byť tábory vojenské, stali sa však pracovnými. Tí, ktorí nastúpili na túto čudnú vojenskú službu, boli využívaní na ťažké a životu nebezpečné práce.

Pomocné technické prápory vznikli prevažne v českej časti republiky. PTP sa delili na ľahké a ťažké. Úlohou vojakov v službe v ľahkých PTP boli predovšetkým stavebné práce, príslušníci ťažkých PTP pracovali pri ťažbe v povrchových a podzemných baniach či v oceliarňach.

Do PTP boli povolávaní najčastejšie synovia veľkostatkárov, veľkoobchodníkov, továrnikov a iných „vykorisťovateľov“, taktiež však rehoľníci, bohoslovci a kňazi, vojaci zahraničných jednotiek československej armády z obdobia druhej svetovej vojny a mnohí ďalší.

Príslušníci PTP boli len lacnou pracovnou silou, a tak vyzeral aj ich život. Štát sa o nich staral, ako vedel – zabezpečil im neľudské podmienky pre život a ponúkol im budúcnosť mentálne, fyzicky i psychicky zničených občanov. Len preto, že mali skutočný ideál a vyššie ciele – na rozdiel od ich tyranov.

Predchádzajúce diely Barbarstva moci a ďalšie príspevky k tejto téme nájdete TU.

© KVRPS

The post Barbarstvo moci (08): Pomocné technické prápory (PTP) appeared first on Zasvätený život.

(Marián Sterančák) V Anglicku raz skupina teológov hodiny diskutovala o tom, v čom sa kresťanstvo podstatne odlišuje od iných náboženstiev. Nemohli nájsť odpoveď, až s meškaním došiel známy kresťanský mysliteľ C. S. Lewis a na túto otázku bez zaváhania odpovedal: „Veď to je ľahké. Je to predsa odpustenie hriechov.“

V dnešnom Božom slove Ježiš uzdravuje ochrnuté telo. Ale predtým, ako to urobí, postaví najprv na nohy ochrnutú dušu. Povie mužovi: „Odpúšťajú sa ti hriechy.“ A takto nám Ježiš jasne ukazuje, čo je dôležitejšie. Súčasná doba kladie na prvé miesto humanitnú starostlivosť o chorých, hladných, duševne postihnutých, ale nechce vidieť biedu, v akej sa nachádzajú hladné, mentálne zaostalé a ochrnuté duše. Výrazom starostlivosti Ježiša Krista a jeho Cirkvi o ľudské duše je umožniť im zmierenie s Bohom a tým aj ich uzdravenie.

Emeritný pápež Benedikt XVI. ešte ako kardinál Ratzinger povedal: „Nešťastím dnešného sveta, žalostnejším než samotné hriechy, je to, že nevidí svoje hriechy, že popiera akúkoľvek vinu. Je to pochopiteľné v situácii, keď slabne náboženská viera. Človek nedokáže zniesť pocit viny, ak nevidí možnosť jej odpustenia.“ Dnešný človek jednoducho hovorí, že nemá na svedomí žiadny hriech. Že hriech neexistuje. Ale to je najväčšie klamstvo. Svätý Ján Pavol II. vo svojej knihe Prekročiť prah nádeje hovorí: „Prvou podmienkou spásy je poznať svoju hriešnosť… A tiež vyznať ju pred Bohom, ktorý nič iné neočakáva, len aby prijal toto vyznanie a spasil človeka.“

(Marián Sterančák) Vieme, že viera a dôvera človeka akoby trhá vrece Božej lásky a umožňuje, aby zaplavila zem. Pre Boha neexistuje stratený prípad, neexistuje bezvýchodiskový problém. Ak človek odovzdá svoj život aj životy iných s dôverou do Božích rúk, bude zakusovať obrovskú Božiu lásku. To najhlavnejšie, čo sa dnes stalo v Božom slove, nebolo uzdravenie a vzkriesenie, ale prejavenie veľkej viery a dôvery v Božiu moc. A cez to prichádza aj uzdravenie, aj vzkriesenie. Boh sa nedá zahanbiť, ak sa človek otvorí Božej moci vo svojom živote. A je to aj návod, ako riešiť naše problémy. Nebyť v pozícii obchodníka ale v postoji dieťaťa, ktoré v dôvere vkladá svoj život do rúk svojich rodičov.

Řeholníci a řeholnice, kteří se na vstup do své kongregace teprve připravují nebo jsou v ní jen krátce. Proč se rozhodli pro zasvěcený život? Přinášíme příběhy několika z nich.

„V jedné fázi svého života jsem začala cítit, že i když mám krásný život, dobrou práci a hodného mladého muže po svém boku, se kterým jsem chodila už tři roky, stále mi něco chybí,“ vypráví františkánka Marie Karola Kuczynská, která předtím pracovala jako novinářka. Začala se tedy ptát Boha, co chce, aby ve svém životě udělala. „Pak jsem ve svém srdci poznala, že mě volá k životu v jeho službě. A na toto volání jsem odpověděla ano, protože jsem toužila po té největší lásce, kterou mi žádný člověk zkrátka nemohl dát. Navíc jsem také uvěřila, že Bůh ví lépe než já, co je pro mě nejlepší, a že nejšťastnější budu právě tam, kde pro mě připravil místo. A nemýlila jsem se,“ říká řeholnice z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny v Brně.

V době svého hledání neznala žádné řeholní společenství, ale jedna z jejích kamarádek studovala ve škole, kterou provozují sestry františkánky. „Byla první, kdo se mě zeptal, do kterého společenství směřuji. Když jsem odvětila, že neznám žádné sestry, řekla jen: ‚Tak pojď k nám.‘ Pochopila jsem, že tato slova byla z Ducha Svatého, a poslechla jsem ji v důvěře, že je to Bohem připravené místo,“ dodává sestra Marie Karola Kuczynská. Různé události, které pak následovaly, jí toto rozhodnutí potvrdily.

Výstup na horu Karmel

Bosý karmelitán P. Jan Poříz začal své hledání zhruba ve třinácti letech, přestože ke křtu se dostal až o pár let později. „Během přípravy na něj jsem objevil touhu zasvětit svůj život Bohu, která mě od té doby již neopustila. Zpočátku jsem o ní s nikým nemluvil, samotnému se mi to zdálo velmi předčasné. Zhruba rok po křtu ale byla má touha už natolik intenzivní, že jsem byl vnitřně ‚přinucen‘ udělat některé konkrétní kroky,“ popisuje svou cestu. V té době studoval pedagogickou fakultu, obor dějepis a zeměpis. Jakmile to jen bylo možné, psal v rámci studia středověkých i novověkých dějin seminární práce o historii řeholních řádů. Získal tak znalosti o benediktinech a cisterciácích, kapucínech nebo jezuitech. „Čím dál více jsem se věnoval spíše spiritualitě jednotlivých řádů než ryze dějinným faktům. Přitahovalo mě to, co se týkalo modlitby a vůbec vztahu s Bohem,“ pokračuje P. Poříz.

Až jednou narazil na knihu rozhovorů s Tomášem Halíkem Ptal jsem se cest, která ho přivedla k četbě sv. Jana od Kříže, zejména jeho Výstupu na horu Karmel. „Ačkoli jsem jeho dílo jako celek úplně nechápal, vnímal jsem rozumově stěží vysvětlitelnou duchovní blízkost mezi ním, naukou a mým vnitřním světem. Bez nadsázky se dá říci, že to byl on, kdo mě přivedl na Karmel, protože jsem do té doby neznal nikoho z karmelitánských bratří ani sester,“ přiznává s tím, že tento světec mu i nyní otevírá stále nové horizonty povolání. „Zpočátku ve mně jeho slova probouzela především touhu po vnitřní modlitbě, ačkoli jsem si časem uvědomil, že o ní – alespoň přímo – hovoří jen minimálně. Později se pro mě stalo klíčovým tématem duchovní očišťování, pak Boží velikost a neuchopitelnost a dnes snad nejvíc vše, co se týká vnitřní svobody,“ dodává bosý karmelitán.

Od dětí k dětem

Dominikánka Jordána Kleinwächterová vystudovala učitelství 1. stupně a plánovala se věnovat dětem. Práce ji bavila, přesto měla pocit, že stojí na rozcestí a nehýbe se z místa. „Věděla jsem, že něco musím udělat, jinak se zblázním. A tak jsem jela na týdenní pobyt do kláštera, který pro hledající organizovali karmelitáni v Kostelním Vydří. Tam jsem o svých myšlenkách poprvé řekla knězi. Jedna z jeho otázek byla, jak si představuji své stáří. A já věděla, že v kruhu sester,“ popisuje sestra Jordána. Následně dostala knížku o řeholních řádech, kterou důkladně prolistovala. Pět komunit ji oslovilo a začala je navštěvovat.

„Z návštěvy prvního společenství jsem doslova prchala,“ přiznává s úsměvem. Po čase našla znovu odvahu a vydala se k sestrám dominikánkám. „Tam jsem se cítila tak nějak normálně. Ačkoliv jsme se viděly poprvé v životě, dokázaly jsme si povídat i o něčem jiném než o počasí. Začala jsem k nim dojíždět pravidelně,“ připojuje. Na druhém setkání se ale dozvěděla, že v řádu učit děti pravděpodobně nebude. Nebylo pro ni snadné se této touhy vzdát, ale nakonec se jí to podařilo. „Jistotu, která nikdy nebyla stoprocentní, naplnil den věčných slibů – pokoj a radost tryskající z hloubi srdce, která se nedala ovládat ani zastavit. Na to nikdy nezapomenu. Těším se na prožívání této radosti s Hospodinem v nebi. A nebojte se, Hospodin vrací stonásobně. Nakonec pracuji i s dětmi a mládeží,“ povzbuzuje řeholnice, která nyní působí jako ředitelka Katolického domova studujících v Praze.

Sestra Klára Ručková je v olomouckém klášteře františkánek Neposkvrněného početí Panny Marie už čtyři roky. „Přemýšlela jsem nad svým životem a postupně se mi skládala malá mozaika, což bylo pro mě důvodem, proč jít do kláštera: najednou mi přišlo, že všechno do sebe nějak zapadá. Tím asi nejdůležitějším a největším důvodem, proč jsem se rozhodla pro řeholní povolání, bylo poznání, že jsem za svůj (docela krátký) život dostala nejen od rodičů tolik lásky, že ji zkrátka musím a chci dát dál, ale že jeden člověk by ji nemusel unést. Jediný, kdo to všechno unese, je Ježíš,“ popisuje.

Mnoho „dorostu“ mají nyní především nová hnutí a komunity v církvi, jako je například Koinonia Jan Křtitel. Jen na Plzeňsku působí pod její záštitou 30 zasvěcených bratří a sester od nás i ze zahraničí. Jednou z nich je Monika Tomešová. Během Letnic 2016 obnovila své sliby a připravuje se na sliby věčné: „Koinonii Jan Křtitel jsem poznala díky kurzu Pavel, který učí, jak hlásat evangelium. Tak mě nadchl, že to změnilo můj život. Začala jsem se účastnit aktivit Koinonie, přičemž mi byla jak její spiritualita, tak i bratři a sestry čím dál bližší. V té době jsem měla dobrou práci ve státní správě, ale to mi ke štěstí nestačilo – v mém životě stále něco chybělo, hledala jsem, jaký má Bůh plán s mým životem. Pán vložil do mého srdce přání žít v komunitě zasvěcených bratří a sester a tato touha stále rostla. Odpověděla jsem na jeho volání, požádala o vstup do komunity a dala výpověď v práci. A Pán mi darem svého pokoje stále potvrzuje, že zde je můj domov, moje místo, kde ho mám následovat,“ přiznává Monika Tomešová.

Lékař a řeholník

Nejmladším členem brněnského konventu Hospitálského řádu svatého Jana z Boha je bratr Lukáš Ryneš, který bude v březnu skládat slavné sliby. Působí jako praktický lékař a přitom pomáhá v pohotovostních službách Nemocnice Milosrdných bratří a Úrazové nemocnice v Brně. O své práci a příslušnosti ke komunitě milosrdných bratří říká: „Chtěl jsem naplno pomáhat lidem a to se mi daří. Současně jsem poznal, že ani Bohu zasvěcené osoby nejsou ušetřeny smutku, obav, ba ani pochybností. Někdy se mi dokonce zdálo, že ztrácíme víc, než dostáváme,“ vypráví. Takové chvíle nastaly například tehdy, když se společenství tenčilo s odchody stařičkých členů řádu. „Bolelo to. Byli nesmírně moudří a laskaví, ochotní kdykoliv podat nám mladším pomocnou ruku. Stále znovu se mi ale potvrzuje, že režisérem našeho života je Bůh, na všechno je nutné pohlížet zorným úhlem důvěry v jeho lásku. Jak se nyní s příchodem nových kandidátů znovu plní lavice v naší kapli, jsem rád, že mohu hledět do budoucna s radostnou nadějí. V Brně je mi dobře. Kdyby se ale ukázalo, že Boží vůle je jiná, poslechnu a půjdu sloužit nemocným tam, kde bude třeba,“ dodává.

TOMÁŠ KUTIL s přispěním diecézních redaktorů

Uverejneném s láskavým dovolením redakcie Katolický týdenník (6/2017).

The post Cesty za řeholním povoláním appeared first on Zasvätený život.

(Marián Sterančák) Človek denne prijíma mnoho informácií. Na niektoré hneď zabudne, iné zanechajú akúsi matnú spomienku. No tie, ktoré sa ho osobitným spôsobom dotýkajú, použije pre vlastné dobro. Ježiš nám dnes dáva veľmi dôležitú informáciu. Hovorí o nebeskom kráľovstve, ktoré sa raz má stať naším trvalým domovom. A my potrebujeme len prijať túto informáciu do svojho srdca, prijať ju za svoju pre svoje vlastné dobro. Prepodobný Simeon Nový Bohoslovec raz povedal: „Ak chceš, aby k tebe prišlo Božie kráľovstvo, kajaj sa! Ak sa nepokajáš, hocikoľko budeš hovoriť ,príď kráľovstvo tvoje‘, ono nepríde k tebe.“

Pred desiatimi rokmi vznikol v Českej televízii cyklus Zasvěcení, ktorý tvorí celkovo 23 videí. Postupne sú v ňom predstavené rôzne spoločenstvá zasvätených pôsobiace v Českej republike. Skoro všetky z nich nájdete aj u nás.

Spoznať cez tieto dokumenty môžete ženské i mužské rády a kongregácie – od rádov rytierskych, mníšskych, žobravých až po najnovšie kongregácie a spoločenstvá. Celý cyklus nájdete TU.

-fc-

The post Český cyklus 23 videí o zasvätených má už desať rokov appeared first on Zasvätený život.

(Marián Sterančák) Dnes je naozaj veľa rozsievačov, ktorí sejú okolo seba nepotrebný a škodlivý kúkoľ. Môžeme to badať hlavne v televízii, ale aj v rozhlase, v novinách a, samozrejme, na internete a pod. A tu je potrebná bdelosť človeka pred týmito útokmi zlého, ktorý sa takto snaží rozsievať nie pre Božie kráľovstvo, ale pre peklo. V Božom slove Ježiš zvlášť poukazuje na rolu pohoršenia: práve ono je sejbou kúkoľa. Úlohou pre nás veriacich je nečakať na to, keď anjeli začnú robiť s kúkoľom poriadok, ale sami sa musíme pribrať  s Božou pomocou vytrhávať burinu na hriadkach svojej duše, ktorá je neraz plná kúkoľa.

V spolupráci s Monastery Deli Market vám prinášame rozhovor so sestrou Veronikou, cisterciánkou z maďarského Kismaros, kde sestry žijú a vyrábajú sirupy, džemy, med a iné kláštorné dobroty.

Sestro Veroniko, pověděla byste, jak výroba džemů začala?

Džemy a sirupy jsme vždy chystaly pro vlastní potřebu a pro naše hosty. Dříve bylo na naší zahradě mnoho keříků červeného rybízu, ostatní ovoce jsme pak nakupovaly od místních malovýrobců. Před deseti dvanácti lety, když se pěstitelé ovoce ocitli v obtížné situaci, protože od nich lidé ovoce neodebírali buď vůbec, nebo oproti dřívějšku za velmi nízké ceny, stala se pro mnohé rodiny obživa nejistou. Tehdy se objevila solidarita s lidmi v našem okolí, kteří se ocitli v závislém postavení, a nápad pomoci jim nakoupením ovoce, rovněž s odbytem vyrobených produktů se mohou přidat k naší živnosti. V Dunajském ohybu a v okolí Börzsönye se rodí mnoho druhů ovoce: červený a černý rybíz, maliny, ostružiny, třešně, meruňky, broskve, hrozny, švestky, bezinky, šípky, kdoule, jablka, trnky. Z nakoupeného ovoce připravujeme sirupy a džemy podle tradičního receptu bez použití konzervačních látek.

To je krásný příklad soudržnosti vesnické komunity. Jaké jsou další cíle výroby džemů?

Zpracování ovoce započalo ze vzájemné spolupráce, solidarity. Také bychom chtěly svou manuální prací přijmout na sebe část namáhavé práce lidí z našeho okolí. Předkládanými mimořádně kvalitními výrobky chceme též všem rodinám nabídnout chutné a zdravé jídlo.

Pověděla byste, jak funguje váš provoz?

Do přípravy džemů se dokážou zapojit téměř všechny sestry, je to opravdu pospolitá práce, vedle mnoha dalších letních prací. Jedna z našich sester získala i odbornou kvalifikaci, jak to odpovídá předpisům HACCP, a tak také umožnila povolení našeho malého podniku. Chemické vzdělání napomáhá, aby džemy byly vyráběny v nejvyšší kvalitě, v souladu s předpisy.

Co byste mohla říci o složení džemů? Nabízíte také nový druh džemů, které se připravují bez použití cukru?

Džemy a sirupy se připravují s vysokým obsahem ovoce, z čerstvého ve zralosti sklizeného ovoce. Konzervační prostředky neobsahují, používáme jen tepelné zpracování. Vedle tradičních chutí připravujeme i džemy s přidaným medem (namísto cukru): meruňkový, ostružinový a šípkový. Med zajišťuje naše vlastní včelařství. Z několika druhů ovoce jsou džemy připravovány absolutně bez přidaného cukru: třešňový, ostružinovo-jablečný, broskvovo-jablečný, švestkový a zahuštěný švestkový džem. Chtěly bychom připravovat další nové výrobky, hodně experimentujeme. Na rozvoji výrobků spolupracujeme s Katedrou konzervačních technologií Potravinářské fakulty Univerzity svatého Štěpána.

Řekla byste pár slov o životě sester?

My cisterciácké sestry žijeme v řeholním společenství podle Řehole sv. Benedikta. Tuto přes staletí se klenoucí tradici můžeme shrnout ve větě „Ora et Labora“ pro nás známější jako „Modli se a pracuj“. Naše dny protkává práce ve společenství a osobní modlitba, jakož i služba našemu společenství, jeho nemocným a jeho hostům. Téměř všechny pracoviště se nacházejí přímo v klášteře, kromě k nám přináležející ordinace pohybového ústrojí, která je ve vesnici.

Sedmnáct sester tvoří pestrobarevné společenství, všechny svými vlastními dary, barvami obohacujeme společenství. Klášter je školou lásky, kde se můžeme učit jedna druhou, sama sebe a Boha den ode dne víc milovat. Prostřednictvím našich životů a naší práce bychom rády předávaly ve stvoření zakoušenou krásu, dobro, pravdu všem, se kterými se setkáváme osobně nebo třeba i prostřednictvím našich produktů.

Nakonec bych se chtěl zeptat, zda je možné vás navštívit. Mohou návštěvníci Kišmároše přijít do kláštera?

Ano, s radostí vidíme v klášteře každého, kdo během výletu přijde a zazvoní, aby si mohl prohlédnout kostel. Náš kostel je otevřen i pro ty, kteří by se chtěli zúčastnit mše svaté nebo modlitby hodin.

O tom, jak je možné nás najít, si můžete podrobněji přečíst na našich stránkách: www.cisztercimonostor.hu (jazyky HU, ENG, DE, FR)

Zdroj: monasterydelimarket.cz

The post O džemech i životě u sester cisterciaček v Kismaros appeared first on Zasvätený život.

(Marián Sterančák) Boh koná svoje dielo vo svete, preto nikdy nemusíme strácať nádej. Jeden môj známy, ktorý dovolenkoval pri mori, rozprával, ako počas búrky pozoroval jednu malú rybársku loď. Bola zakotvená blízko pobrežia. Veľké vlny ňou hravo narábali. Hádzalo ňou raz hore, raz dole. Napriek tomu ostala pevne na mieste, kde stála. Spustená kotva nedovolila, aby ju hoc aj vysoké vlny odniesli niekam preč, ďaleko na more. Tou kotvou je naša kresťanská nádej. V živote môžu prísť rôzne búrky, môžu s nami poriadne otriasť, ale nikdy nás neodtrhnú od Boha.